Jak se učila v českém jazyce vyjmenovaná slova v roce 1960

Text dotazu

Dobry den,
prosim napiste mi jak se ucila vyjmenovana slova v roce 1960, tedy jeste pred tou zmenou souvisejici s mnozinami a zmenou ve vyjmenovanych slovech. Protoze moje deti se uz ucily tu novou verzi, tak jsem pri tom zapomnela tu, kterou jsme se ve skole ucili my v 60. letech.
Predem vam dekuji.

Odpověď

Dobrý den,

Vyjmenovaná slova jsou domácí slova (výjimečně i zdomácnělá: lyže), v jejichž kořenech (výjimečně i v příponě: brzy, slepýš, kopyto) se píše po tzv. pravopisně obojetných souhláskách y/ý. Toto y/ý píšeme rovněž ve slovech odvozených. Osobní a zeměpisná jména se pravopisným pravidlům nemusejí vždy podřizovat, proto se v souladu s tradicí lze setkat se jmény Mlynář i Mlinář, Syrovátka i Sirovátka, Zima i Zyma, Solopysky i Solopisky apod.
Vyjmenovaná slova jsou tradičně součástí Pravidel českého pravopisu (z roku 1902, 1913, 1941, 1957, 1993).
Řady slov, popř. jejich pořadí, uváděné v nejrůznějších příručkách (PČP, mluvnice, školní učebnice) nejsou zcela totožné; mohou se lišit jak učebnice starší a současné, tak i výčty v různých typech učebnic a cvičebnic. Výběr slov v učebnicích není záležitostí Ústavu pro jazyk český, ale jednotlivých autorů a nakladatelství. Uvedený přehled vychází z přehledu v platných PČP (akademická a školní verze jsou shodné). Zeměpisná a osobní jména jsou do přehledu vyjmenovaných slov zařazena výběrově; těch, v nichž se píše y/ý, je více. Na internetové adrese https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=100 naleznete v bodě 2. Přehled vyjmenovaných slov (aktuální).

Přinášíme Vám zde jako odpověď na Váš dotaz přehled vyjmenovaných slov z učebnice z roku 1963:

*by, bý: býti, obyčej, bystrý; bylina, kobyla, býk; babyka; vlastní jména Bydžov, Přibyslav, Hrabyně, Zbyněk, Zbyslav aj.
*ly, lý: slyšet, mlýn, blýskat se; polykat, plynout, plýtvat; lýko, lysý, lýtko, lyže; pelyněk, slynout, plyš; plytký, vlys; vlastní jména Lysolaje, Volyně aj.
*my, mý: my (zájmeno 1. os. množ. č.), mýt, hmyz, myslit (i myslet) mýlit se, myš ; hlemýžď, mýto, mýtit ; mykat, zamykat, vymykat se, přimykat se, smýkat, dmýchat; chmýří, nachomýtnout se, mys ; vlastní jména Litomyšl, Kamýk aj.
*py, pý: pýcha, pytel, pysk; netopýr, slepýš, pyl; kopyto, klopýtat, třpytit se; zpytovat, pykat, pýr; pýří, pýřit se, čepýřit se; vlastní jména Pyšely, Spytihněv aj.
*sy, sý: sytý, syn, sýr, syrový, syrý (syrový, vlhký), sychravý, usychat (i usýchat); sýkora, sysel, sýček; syčet, sypat; vlastní jména Bosyně, Syneč aj.
*vy, vý: slova s předponou vy-, vý- (např. vybrat, výběr), vy (zájmeno 2. os. č. mn.), vykat, vysoký; vydra, výr (pták), zvykat; žvýkat, výt, výskat; povyk, vyza, vyžle, cavyky; vlastní jména Vyškov, Výtoň aj.
*zy, zý: brzy, jazyk, nazývat; vlastní jméno Ruzyně

Zdroj: MELICHAR, Jiří, CENEK, Svatopluk a STYBLÍK, Vlastimil. Český jazyk: učební text pro kurs z učiva základní devítileté školy : pro posluchače Čs. rozhlasu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1963. s. 19. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:bbc6d870-843a-11e7-94b3-005056825209

Změny v pravopisu za posledních padesát let naleznete na
https://www.mojecestina.cz/article/2009083103-zmeny-v-pravopisu-za-poslednich-padesat-let-1.

Pro případné další dotazy týkající se českého jazyka se můžete obracet na
https://ujc.avcr.cz/jazykova-poradna/zakladni-kontakty.html

další zdroje:
*https://cs.wikipedia.org/wiki/Vyjmenovan%C3%A1_slova
*https://www.mojecestina.cz/article/2009083103-zmeny-v-pravopisu-za-poslednich-padesat-let-1
*https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=100
*https://www.jak-se-pise.cz/vyjmenovana-slova/
*http://spn.cz/

Obor

Jazyk, lingvistika a literatura

Okres

--

Knihovna

Národní knihovna ČR

Datum zadání dotazu

06.04.2021 14:10

Pavel Langer píše:
Středa 14.10.2026 12:00
Dobrý den, myslím, že nemáte úplnou pravdu. Dříve (před rokem 1993) se všechna slovesa psala s koncovkou ..ti, což dělalo tato slova libozvučnými a učila se lehce jako básnička nebo písnička
PSK - admin píše:
Čtvrtek 15.10.2026 10:23
Dobrý den,
děkujeme za Váš příspěvek do diskuze Ptejte se knihovny.

Před rokem 1993 se všechna slovesa s -ti nepsala, například podle Gebauerovy mluvnice z r. 1914 jsou i ve spisovném jazyce možné obě koncovky (-ti i -t), i když -ti v něm stále převládá.
GEBAUER, Jan a Václav ERTL. Gebauerova Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské, I: Hláskosloví. Nauka o slově. Praha: Unie, 1914, s. 201. Dostupné také z: https://ndk.cz/[…]/uuid:dcbe2f60-c25f-11e3-bb44-5ef3fc9bb22f

V Prvních základech českého pravopisu (1921) se dočteme:
„Hlavním neurčitým tvarem slovesa jest infinitiv, jenž označuje druh děje, nikoli však osobu, čas atd. Končí v češtině skoro vždy na -ti; dělati, viděti, míti, býti, pracovati, skákati, skočiti. Někdy se k vůli libozvuku -i vypouští: dělat, vidět, mít. Hlavně se tak činí v řeči mluvené, v písmě se zkrácenému tomuto tvaru celkem vyhýbáme, ač chybou není.“
CHALOUPECKÝ, Jiří František. První základy českého pravopisu. Praha: Federace Dělnických Tělocvičných Jednot Československých, 1921, s. 4. Dostupné také z: https://ndk.cz/[…]/uuid:3e5a906f-d00f-4268-b62b-015ac31d942a

V Českém slovníku pravopisném a tvaroslovném (1953) je tvar s -ti označován za spíše knižní:
„Koncovka je -ti nebo -t: dělati, dělat, nésti, nést. Obojí ten tvar je stejně správný; infinitiv na -ti je tvar spíše knižní, kdežto v hovoru se vesměs dává přednost infinitivu na -t. Tvar na -t bývá výhodný zvláště tam, kde následuje několik infinitivů za sebou nebo kde by se jinak hromadila slabika ti (dát ti zahrát, zaplatit ti).“
ADAM, Karel, Josef HOLUB a Václav JAROŠ. Český slovník pravopisný a tvaroslovný. Praha: SPN, 1953, s. 81. Dostupné také z: https://ndk.cz/[…]/uuid:61d7ac40-d5d9-11e2-b7f9-5ef3fc9ae867

Adam Lamprecht v roce 1986 už píše o převaze koncovky -t:
„Slovanský infinitiv má koncovku -ti. Tuto podobu nacházíme (vedle koncovky -ci, která vznikla z g-ti, k-ti) také ve staré češtině. V nářečích se často odsouvá koncové -i, takže infinitiv končí pak na -ť (v nářečích podkrkonošských, východomoravských, lašských). Původní tvar na -ti se v nářečích drží jen velmi zřídka (nářečí tiťácké u Husince a Vlachovy Lhoty v Čechách). Vedle tohoto tvaru se dále velmi často vyskytuje infinitiv s tvrdým zakončením -t. Ten vznikl vlivem supina. Tvary na -t se vyskytují ve staré češtině od 2. poloviny XIV. století, zprvu sporadicky, od století XVI. častěji. Teprve v našem století se tato podoba infinitivu stala součástí spisovné normy vedle infinitivu na -ti. V současné době dáváme už kratšímu tvaru infinitivu přednost.“
LAMPRECHT, Arnošt, Dušan ŠLOSAR a Jaroslav BAUER. Historická mluvnice češtiny. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986, s. 240. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/[…]/uuid:3b437a635e4dc7e7d9a402f466caf16f
https://www.ptejteseknihovny.cz/[…]/infinitiv-s-koncovkou-ti

Další zdroj:
POLNICKÁ, Marie. Vyjmenovaná slova: Docvičovací úkoly. Brno: Nová škola, [1991], s. [1]. ISBN 80-900599-0-2. Dostupné také z: https://ndk.cz/[…]/uuid:f4ad0380-e024-11e2-a0b3-5ef3fc9bb22f
Přidat komentář

Pokud chcete přidat komentář, zadejte jej do formuláře níže. Nejsou povoleny žádné formátovací značky. Adresy na web nebo emailové adresy budou automaticky transformovány na aktivní odkazy. Komentáře jsou moderovány.

Zapište číslici "pět".

Hledání v archivu