Zapomenuté vánoční postavy

Text dotazu

Dobrý den,
chtěl bych vás požádat o pomoc s vyhledáním vánočních tradic, které jsou spojené s určitou postavu. Nemyslím teď Mikuláše, čerta a podobně, ale spíš něco, co má historii v lidové slovesnosti, případně nekřesťanských tradicích, jako byly např. Vrtibáby. Postavy nemusí být nutně antropomorfní. Může se jednat o skřítky, oživlé předměty, vlastně cokoliv.
Předem moc děkuji za pomoc.

Odpověď

Dobrý den,

podobný dotaz je již zpracovaný v Archivu PSK, viz odkaz níže,

http://www.ptejteseknihovny.cz/dotazy/zapomenute-vanocni-postavy

Odpověď  jsme ještě rozšířili, protože se jedná o téma zajímavé a často zmiňované.

 

    Množství křesťanských zvyků a pověr je spojeno se Štědrým dnem. Od časného rána se dodržuje přísný půst; věří se, že vydrží-li se nejíst, uvidíme zlaté prasátko... Ty, kdo nevydrželi půst, strašili Perchtou - Bílou paní párající břicha všem, kteří se nepostí. V některých krajích dokonce chodila děvčata převlečená za Perchtu trestat nepostníky metlou, či je strašit velkým dřevěným nožem s červeně natřenou špičkou, symbolizující krev...

    Dalšími postavami štědrodenních zvyků byly "Štědré báby" (Klovcové báby, Štuchavé báby, Vrtibáby atd.). Postava Štědré báby byla zahalená do bílého prostěradla a na obličeji měla škrabošku s dlouhým čapím nosem. Štědrá bába obcházela stavení o Štědrém a o silvestrovském večeru a také v podvečer Tří králů. Tajně pokládala dárky za dveře. Jinde zase škádlila, napomínala a trestala metlou děti a přijímala dary.

Zdroj: https://vebr.webnode.cz/advent/advent/vanocni-svatky/

 

Mikuláši nedělal doprovod jen anděl a čert, ale celá družina postav. Masky se podobaly masopustním, měly stanovené role i kostýmy. V průvodu nemohl chybět kominík, ras, žid, Turek, vojáci, bába, bohatý pán s paní či smrt. Mezi postavy zobrazující povolání patřili třeba dráteníci, myslivci, hodináři, řezníci a další. Jejich příchod ohlašovali hospodářům laufři čili běžci.

Neodmyslitelná byla klibna – maska koně, ale i další zvířecí a strašidelné postavy. Mikuláška, někdy také matička, představující matku sv. Mikuláše, chodila buď s družinou, nebo 8. prosince samostatně.

Vesnicí obcházely i další postavy – perchta, ometačka, klempera, toma, ambrož, klovcové báby nebo též vrtibáby – někdy samy, někdy s postavami z mikulášské družiny. Úkolem bylo strašit děti, rozdávat drobné dárky, kontrolovat pořádek v domácnostech, ale hlavně zpestřit a ukrátit nejdelší noci v roce.

Zdroj: https://www.pleva.cz/news/vzpominate-na-perchty-a-klempery-davno-zapomenute-postavy-vanoc

 

U lužických Srbů např. vykonávala jedna z přadlen postavu Božího dítěte; vystrojena do bílé mužské košile, vyzdobená stuhami, na čepec si nasadila zelený věneček a obličej překryla závojem; hodné děti odměňovala dárky.

Někde dárce doprovázel Rumprich (Rumpanc, Rumpodich, obdoba německého Knechta Ruprechta), výrostek v obráceném kožichu a s prutem, aby nahnal strach nezvedeným dětem.

Obyčej, doložený v 18. století, přetrval dodnes. Postava dárce - či dárkyně - dostala rysy nevěsty, jak je tomu dnes v evangelické farnosti Slepo (Schleife). Bože dzěčetko tam představuje dívka, která v následujícím roce bude mít jako první svatbu. Navštěvuje v adventní době mateřské školy, vánoční besídky a naděluje dětem.

Příkladem novodobých jevů motivovaných jak komerčními zájmy, tak propagací místa, může být Christkind v Norimberku. Vánoční trh Christkindlesmarkt, věhlasný už na začátku 17. století, zahajuje asi od poloviny 20. století

Christkind, kterého představuje dívka ve věku 16-18 let. Celý její zjev září zlatém, ať je to koruna na hlavě či nakadeřené dlouhé vlasy, bílozlatý oděv...

Ve Švýcarsku se prolíná nadílka mikulášská a štědrovečerní, známá jak v německých, tak v románských kantonech, s dětským dárcem zvaným Christkindli, Weihnachtskind, Bon enfant, el Bambín aj., kterému konkurují mužské-

dárcovské postavy (Pére Noel, Chalande). Děti si na Štědrý večer dávají misku na okenní římsu, zavěšují punčochy a botky pro dary od Ježíška před dveře, na krb, dnes i na ústřední topení. Pro oslíka, jenž přikluše, obtížen dárky, při-

praví sůl a otruby...

Zdroj: VEČERKOVÁ, Eva, FROLCOVÁ, Věra. Evropské Vánoce: v tradicích lidové kultury. Praha: Vyšehrad, 2010.

http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:5eacfd70-02bd-11e8-816d-5ef3fc9bb22f

 

Další zdroje:

 

S  představami, založenými na křesťanských legendách o návštěvě světců, splynuly a vzájemně se doplňovaly i podporovaly prastaré tradice o přestrojování ve zvířata - rozmanité přestrojování v koně, býka, tura,

medvěda, jelena, kozla a pod. Začátkem adventu (Martin, Mikuláš) zahájeny tyto obchůzky světců se zvířaty (kůň nejčastěji), doba masopustní povolila uzdu bujnostem v době Tří králů a veselosti vyvrcholily při těchto obchůzkách v posledních dnech masopustních...

Tyto zvyky a zábavy pomalu vyhynuly.

Hlavně lidové podání jihočeské zná dnes Perechtu jakožto kobylu, upravenou z plátna, klibnu, jež v době vánoční a masopustní obchází po staveních. Lidové podání severočeské a moravské zachovalo pod názvem Perechty, Šperechty představu ženy, obludy, která obchází a hrozí přástevnicím, které ve čtvrtek předou, i dětem, které se nepostí nebo jsou nezbedné.

Rozeznáváme tedy Perechty (Peruchty), příšerné postavy, obcházející a strašící, a Perechty, maškary přestrojené za kobyly.

V západní Evropě, zvláště u Němců, zosobněn byl svátek Tří králů (Berchtentag) jako nadpřirozená bytost Berchta, Perchta, která jest známa i Slovanům sousedícím s Němci.

V Čechách se jmenuje Perchta, Peruta, Parychta, na Moravě Šperechta, u Slovinců Pehtra baba, Yehtra baba.

Parychtou strašívají se obyčejně děti; když se dítě na Štědrý den příliš nají nebo předčasně jí, přijde Parychta a rozpáře mu břicho. Jinde se věří, že toho, kdo se na Štědrý den nepostí, v noci Peruta vykuchá. Perchta se jmenuje strašidlo, jímž na Krumlovsku a Budějovicku strašívají děti nechtějící se modliti, že přijde a rozpárá jim břicho. Perchtou, t. j. s Bílou paní, Lucianou, chodili o Štědrém večeru lidé okolo Prahy, a na Rakovnicku.

Dětem, jež se nepostily v týž svatvečer, hrozily Perchty rozpáráním břicha.

Chybně se ztotožňuje jméno a tradice staročeské Bílé paní, Perchty z Rožmberka, s bájeslovnou bytostí Perchty, Perechty. Není tu žádná souvislost. Již v starších dobách znali strašidlo, děsivou bytost Perchtu.

Zdroj: ZÍBRT, Čeněk, HOCHOVÁ-BROŽÍKOVÁ, Zdena. Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha: Vyšehrad, 1950.

http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:0bae7150-8342-11e5-bf6c-005056825209

 

Chození s betlémem

Tradice chození s betlémem vznikla v rumunských horách, kde bylo málo kostelů a byly značně vzdálené. Jednalo se vlastně o lidovou hru s biblickým námětem narození Krista, při níž čtyři kostýmované postavy s dřevěnými holemi a malým kostelíkem, nošeným jedním z „betlehemců" na popruhu, obcházely domácnosti, aby zvěstovaly událost v Betlémě. U reemigrantů na Novohradsku se tento zvyk udržoval v Malšíně a okolí.

Se čtveřicí „betlehemců" chodil koledovat ještě čert, oblečený do ovčího kožichu a v kožešinové obličejové masce. Čtveřice měla jména Anděl, Ponajboh (Ponajprv), Stach (Fedor), Kuba. Betlehemci byli oblečeni v bílých košilích a bílých spodničkách, přetažených přes civilní oděv, na hlavách měli vysoké bílé čepice z papíru.

Zdroj: Novohradské hory a novohradské podhůří: příroda - historie - život. Praha: Baset, 2006.

http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:41e06fd0-91d8-11e6-bfc2-001018b5eb5c

 

Každoročně v předvánočních dnech táhne curyšským předměstím Wollishofen průvod mladíků a dívek převlečených za nadpřirozené postavy v dlouhých bílých pláštích a doma zhotovených obrovských čepicích.

Těmto postavám se říká wollishofští Mikuláši. Také v jiných koutech Švýcarska ožívají předkřesťanské tradice.

V Kůssnachtu na úpatí hory Pigi a v Artu zahánějí postavy zvané Yffeleři hřmotem zlé duchy. Říká se tomu Klausjagen. Postavy mají svítící lampióny ve tvaru biskupských miter, v nichž hoří až tucet svíci.

Zdroj: Naše rodina: zábavný týdeník Československé strany lidové. Praha: Lidová demokracie, 18.12.1985.

http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:7237c160-bfc4-11e5-8c9e-001018b5eb5c

 

Velmi zajímavý a přínosný k tématu je rozhlasový příspěvek, z jehož písemného přepisu jsme načerpali cenné informace:

 

... o Adventu se objevovaly tajemné postavy, které mají svůj původ ještě v předkřesťanském období a které dokázaly tichou a zádumčivou adventní náladu pořádně rozvířit. Byly to dodnes známé lucky nebo trojice Mikuláše, anděla a čerta, ale i barborky, Ambrož nebo děsivá peruchta. Každá z těchto postav se objevovala v určitý den, tedy spíš v předvečer svátku příslušného světce, a navštěvovala jednotlivá stavení při tradičních obchůzkách. Tyto tradice se už několik let snaží obnovit v kouřimském skanzenu:

Postavy, které byly známé ze středověku, ať postava sv. Barbory nebo sv. Lucie, vznikly v lidovém podání. A na ně se teprve nabalily všechny tyto historky, pověsti a pověry, které vyústily do obchůzek. Obchůzky byly nejznámější v době baroka,  20. století přežil jedině sv. Mikuláš s nadílkami, postavami čerta a andělů. Těžko dnes zjišťovat prapůvod těchto obchůzek, dá se ale předpokládat, že obchůzky opravdu přetrvaly z pohanských dob. Svědčí o tom i obchůzky v cizích zemích. Třeba lucie, které jsou velice známé ve Švédsku nebo jinde na severu, jsou známější i v Rakousku a v Německu, než tady u nás.

Už na začátku 20. století  si historik a národopisec Čeněk Zíbrt stěžoval na zánik tradic ve svých Veselých chvílích v životě lidu českého.

Barbora byla první z řady adventních postav, barborky chodily v předvečer 4. prosince:

To byla postava, která měla za úkol jakýmsi způsobem připravit děti na Mikuláše a drobnými dárky navodit atmosféru poklidu na začátku Adventu, aby se děti trošku naladily na notu krásných Vánoc. Barbory nadělovaly dárečky, byly to drobnosti,  většinou bonbóny. Barbory vždycky vystupovaly jako postavy kladné, ne s účelem děti zastrašit.

"My jsme čtyři barborky,... Mulisi, mulisi, mulisi, mulisi."

Podle Zíbrta byly kdysi s mikulášskými obchůzkami spojeny i další postavy, které tvořily celý průvod. Například na Litomyšlsku v něm bylo deset mladíků převlečených za husary, jeden mladík byl dokonce převlečen za ženu. Za nimi šli myslivci, Turci, mouřeníni, dva další chlapci v masce koně. A v průvodu nechyběli ani žid, pohodný nebo smrtka, v popředí laufři.

Za našich předků se dodržovala na Mikuláše i tradice "chození s matičkou". Jsou to vlastně ženské obdoby Mikuláše.

Před sv. Mikulášem, dne 5. prosince večer, chodila na Přerovsku po domech žena oblečená v bílý háv, tvář majíc zamoučenu, se srpem v ruce, jímž domácí, zvláště děti, "stínala". Říkalo se jí Smrt anebo Boží Matka...

V Seničce rodiče straší děti zlou Mikuláškou, která sbírá dary naložené sv. Mikulášem. Je to prý matka sv. Mikuláše, oděná v bílé roucho, ale má krvavé oči.

Hned druhý den po Mikuláši proháněl děti kolem kostela Ambrož. Nabízel jim bonbóny tím způsobem, že jim je házel na zem. A jak se děti shýbaly, tak je Ambrož vyplácel koštětem. Bylo to pro obveselení dětí.

Ambrož je postava známá jen ze středních Čech (Kolínsko, Kutnohorsko, Podřipsko), jinde není žádná zmínka, že by Ambrož chodil.

"Ambrož byl světec, u kterého se pořádně neví ani jeho původ, proč vznikl tento lidový zvyk. Bádalo o tom hodně badatelů, ale nikdo na to nepřišel. Ambrož běhal 7. prosince před kostelem, byl bíle oblečený, měl na sobě špičatou čepici, v ruce metlu.

Obchůzky barborek, Mikulášů i Ambrožů se často konaly v průběhu jediného týdne - od 3. do 7. prosince. Dalším velkým svátkem byla sv. Lucie.

O luciášství píše Jakub Jan Ryba v knize Radovánky nevinných dítek o vánocích; jde o chození s Lucií.  Je to u nás nejstarší tištěný doklad (1804) o obchůzkách na sv. Lucii... jest strašlivá, bere neposlušné děti do břicha... v Čechách, před sv. Lucií, chodí bílá veliká žena po domech s velikým nožem, kde jsou děti, kterým chce párati břicha, jestli se v Adventě nepostily.

Č. Zíbrt píše: V lidové tradici vstupovaly lucky do stavení tiše, nemluvily, jen tiše mumlaly nebo syčely.

Ředitel Kouřimského skanzenu pan Hobl říká: "Jak se blížil Štědrý den, už ty postavy začínaly být ne snad záporné, spíš ale chtěly ty děti trošku postrašit, trošku je přimět k tomu, aby byly hodné… Následoval svátek sv. Lucie, kdy jsou známé obchůzky lucek, které však byly velice různorodé. Chodilo jich různé množství, chodily ve dvou, ve čtyřech, v šesti. Dokonce chodily průvody, které měly třeba pět bílých lucek a jednu černou, to bylo známé z jižních Čech. Lucky už skutečně měly za úkol děti postrašit, ale nechodily jenom po dětech, chodily i po dospělých. Byla to doba předvánoční, doba úklidu, tak chodily kontrolovat čistotu domácností. Na den sv. Lucie byl zákaz předení na kolovratech, tak se chodilo kontrolovat, zda se nepřede… Takže ty lucky toho měly celkem dost za úkol, podle toho taky nosily své atributy. Některé lucky měly husí peroutky, čistily domácnosti, nebo měly nějaký proutek nebo dřevěný nůž..."

Obdobou lucky, možná ještě strašidelnější, byl podle Čeňka Zíbrta žber:

"Za týden po sv. Mikuláši, tedy 13. prosince, se vypravuje, že chodíval žber. Byla to veliká bytost, celá pokrytá koudelí. Žber vozíval na vozíku taženém dvěma koni nebo osly několik měchů koudele. Kde měli nedobré děti, tam zastavil, vešel do jizby a nepoddanci prý rozřezal břicho, vnitřnosti vybral a místo nich vložil koudel. Za týden se vrátil a mrtvého nepoddance odvezl do svého obydlí daleko kdesi za Kojetín... Před žberem měly děti veliký strach. "

Zřejmě nejhrozivější postavou Adventu však byla peruchta, jinde také nazývaná perchta nebo šperchta.

Vyvrcholení strašení dětí, nebo spíš zastrašování, bylo na Štědrý den s postavou peruchty. Peruchta měla spoustu podob. Tím, že se jí říká perchta, tak se plete s rožmberskou Perchtou, ale tohle je opravdu postava z lidového podání.

Peruchty prý byly  známé jenom tady, z našeho území, mají dávnou předkřesťanskou tradici; ale třeba barborky, lucky nebo Mikuláš pronikli do povědomí celé široké staré Evropy.

Etnografka paní Sedláková o Peruchtě říká, že to jsou vlastně duše nebo duchové našich předků, kteří se v Mexiku nebo i jinde po celém světě v tuto adventní dobu vracejí. Mohou se vrátit na zem a připomenout nám, že život není věčný…

Klovcová bába  chodí mezi Štědrým dnem a Novým rokem a mučí zlobivé děti, děsí je, aby se bály…

Podle Dalibora Hobla je právě v posledních letech patrná potřeba obnovovat lidové tradice:

Čerpáno z: http://www.radio.cz/cz/rubrika/special/v-predvanocnim-case-u-nas-chodily-i-hrozive-a-tajemne-adventni-postavy

 

Dále doporučujeme:

Podle lidového vyprávění spouštěl "Barborky" z nebe na zem svatý Petr po zlatém provaze nebo po žebříku. Hodné děti odměňovaly dárky a zlobivé šlehaly metlou. Proto sebou vždy nosily uzlík a metlu a jedna z Barborek zvonila na malý zvoneček, kterým ohlašovaly svůj příchod.

Zdroj: VAVŘINOVÁ, Valburga. Průvodce svátečním časem. Praha: ALBRA - Práce, 2010.

 

VAVŘINOVÁ, Valburga. Malá encyklopedie Vánoc. Praha: Libri, 2002.

FROLEC, Václav a kol. Vánoce v české kultuře. Praha: Vyšehrad, 2001.

VEČERKOVÁ, Eva. Od Barborky ke Třem králům. Brno: Moravské zemské muzeum, 2003.

 

NOVÁK, Pavel. Dějiny hmotné kultury a každodennosti českého venkova devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Praha: Národní zemědělské muzeum, 2007.

http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:b6c4a7c0-e176-11e5-a3ff-001018b5eb5c

 

EFMERTOVÁ, Marcela. České země v letech 1848-1918. Praha: Libri, 1998.

http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:92bce910-6bc9-11e4-85f4-5ef3fc9ae867

Obor

Historie a pomocné historické vědy. Biografické studie

Okres

--

Knihovna

Národní knihovna ČR

Datum zadání dotazu

09.04.2018 09:23

Přidat komentář

Pokud chcete přidat komentář, zadejte jej do formuláře níže. Nejsou povoleny žádné formátovací značky. Adresy na web nebo emailové adresy budou automaticky transformovány na aktivní odkazy. Komentáře jsou moderovány.

Kolik je 4+4 ?

Hledání v archivu