-
To se mi líbí
-
Doporučit
Dobrý den,
chtěl bych se zeptat, odkud pochází tradice králíčků, kteří se objevují na
Velikonoce. Jaké s k tomu váží pověsti a kde je tato tradice rozšířena? Díky
za pomoc a přeji krásné prožití velikonočních časů.
Dobrý den,
zajíc, který bývá v lidovém povědomí ztotožňován s králíkem, patří k nejmladším symbolům Velikonoc. V předkřesťanských kulturách měl zajíc důležitý symbolický význam. Jakožto zvíře, které je aktivní v noci a v den spí, býval spojován s Měsícem. Jeho obydlí vyhloubené pod zemi ho spojovalo s kultem Matky Země. Ve staroegyptské mytologii byl symbolem zmrtvýchvstání boha Osirise, v řecké mytologii vystupoval jako služebník bohyně Hekaté, bdící nad lidskými číny, a symbolizoval měsíční, mořskou a podsvětní sílu.
Byl považován za jednoho z průvodců Afrodity a Eróta a jeho vyobrazení se používala jako symbol štěstí. Zajíc znázorněný na náhrobcích měl připomínat dočasnost a pomíjivost života. Symbolizoval také plynoucí čas. V germánské a anglosaské mytologii byl spojován s bohyní jara Ostarou (Eostre).
V Bibli je zajíc představován jako archetyp malého a přesto moudrého stvoření. Symbolizuje chudé a pokorné. Starý zákon ho ale (stejně jako králíka) považuje za kulticky nečisté zvíře a proto je Židům zakázáno jíst jeho maso. Křesťanská kultura začala zajíce a králíka posléze spojovat se smyslností a tělesnou žádostivostí. Zároveň se zajíc objevoval v křesťanské ikonografii jakožto zvíře doprovázející Pannu Marii (toto vyobrazení křesťané zjevně převzali ze starších kultů, v nichž zajíc býval atributem ženských božstev). Měl symbolizovat vítězství čistoty nad hříchem a neposkvrněné početí. Lidé dlouho věřili, že zajíc nikdy nespí, a tak býval někdy i symbolem věčného života a zmrtvýchvstání, ztotožňovaným se vzkříšeným Ježíšem Kristem.
Jakožto symbol Velikonoc se postava zajíce rozšířila v křesťanském světě na základě zvyku obdarovávání dětí barevnými vajíčky, které dle pověstí měl snášet právě velikonoční zajíc. Tento zvyk byl poprvé zaznamenán ve druhé polovině 17. století v prostředí německojazyčných protestantů. V r. 1678 ho popsal lékař a profesor heidelberské univerzity Georg Franck von Franckenau.
Postava velikonočního zajíce se tehdy, dle jeho svědectví, vyskytovala v Alsasku, Falcku a Oberrheimu - tedy oblastech, v nichž se většina obyvatelstva hlásila k evangelickým církvím. V 19. století se legenda o zajíci, který snáší o Velikonocích barevná vejce a naděluje je hodným dětem, spolu s výše popsaným zvykem, rozšířila v západní Evropě a získala si i katolíky. Do českých zemí obyčej pronikl zřejmě prostřednictvím mravoučné povídky německého spisovatele Christopha von Schmida Kraslice (Ostereier).
Postava velikonočního zajíce okouzlila cukráře a pekaře: v druhé polovině 19. století se ve velikonočním období začaly prodávat chleby ve tvaru zajíce (do jejich středu se vsazovala malovaná vajíčka) a postavičky zajíců vyrobené z čokolády, cukru, sladkého těsta či marcipánu. Obchody s papírnickým zbožím nabízely papírové zajíčky s košíky malovaných vajec i pohlednice se zajíci. Z Německa do Anglie (a následně i do USA a Austrálie) pronikla velikonoční hra na hledání vajíček ukrytých zajíčkem na zahradě. V 20. století se velikonoční zajíc dočkal i vlastního muzea v Mnichově, které dnes čítá na 2 tisíce exponátů.
Zdroje:
Vavřínová, V.: Malá encyklopedie Velikonoc. Praha: Nakladatelství Libri, 2006.
Ebr, V. - Pavlík, M. (edd.): Velikonoce : malé povídání o velkých dnech.
Praha: Agentura, Krigl, 2009.
Toufar, P.: Velikonoce. Třebíč: Akcent, 2001.
Antropologie, etnografie
--
Národní knihovna ČR
18.07.2011 13:54