Tykání, vykání, onikání

Text dotazu

Zajímalo by mne, zda lze zjistit (odhadnout), kdy u nás došlo k rozlišení na vykání a tykání (a kdy se používalo onikání). V anglofonních zemích se bez rozlišení užívá "you" pro oslovení druhé osoby. I němčina např. rozlišuje jako čeština. Bývalo zvykem, že i děti vykaly svým rodičům, ale kdy obecně vůbec došlo k jazykovému odlišení při oslovení druhé osoby zájmeny "Vy" a "ty" na našem území? Vím, že existovaly (a dosud
existují) i různé zvyky napříč spektrem společnosti, v různých komunitách ap., ale kde má počátek rozlišení na "Vy" a "ty"? Mám tušení, že už v "pravěku". A jak tomu bylo u některých ostatních kultur? Děkuji mnohokrát za odpověď. Přeji příjemný den.

Odpověď

Dobrý den,
podobný dotaz, jako je ten od Vás, jsme před časem už zodpovídali, viz níže Z archivu PSK na http://www.ptejteseknihovny.cz/uloziste/aba001/2007-2009/vykani/?searchterm=
vykání:
"Přesný časový údaj o zavedení vykání v češtině tištěné prameny neuvádějí.
Podle díla Jana Gebauera (GEBAUER, Jan. Historická mluvnice jazyka českého.
Díl IV. Skladba. Praha: Academia, 2007. Str. 142-143. ISBN
978-80-200-1557-0) se vykání objevuje již v dokumentech z 15. století, hojně se rozšířilo v době působení českého humanistického spisovatele, teologa, historika a biskupa Jednoty bratrské Jana Blahoslava (1523-1571)..."
"Vykání je (stejně jako hojné užívání titulů a formálních označení
postavení) hluboce zakořeněno v české společnosti jako pozůstatek tradice rakousko-uherské monarchie; její byrokracie úzkostlivě dbala na obřadnost.
Ještě v první polovině 20.století bylo běžné onikání..."
Zdroj: ŠPAČEK, Ladislav.  Nová velká kniha etikety. Praha: Mladá fronta, 2008. ISBN 978-80-204-1954-5.
Další informace vybíráme z následujích odkazů:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Onik%C3%A1n%C3%AD
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vyk%C3%A1n%C3%AD
http://cs.wikipedia.org/wiki/Zdvo%C5%99ilost_v_r%C5%AFzn%C3%BDch_jazyc%C3%AD
ch
Vykání vzniklo jako následek nepochopení. Římským císařům se až do konce 3.
století n. l. tykalo, protože latina oslovení množným číslem vůči jedné osobě ani nepřipouštěla. Na sklonku Římského císařství byla za císaře Diocletiana zavedena vláda tetrarchů - čtyř vládců, mezi něž byla rozdělena vláda nad jednotlivými provinciemi. Císařské kolégium bylo tehdy i v záležitostech, týkajících se jen jednoho člena, oslovováno jako celek, aby se zdůraznila (ne vždy skutečná) jednota vlády a vůle všech spoluvládců.
Nepochopením tohoto principu v raném středověku bylo pak vykání přeneseno na tehdejší vladaře, kteří už ovšem vládli sami.
...V češtině se vykání vyvinulo až poměrně pozdě, ve staré češtině ještě neexistovalo, naopak v mnoha jazycích, např. v angličtině, sice tykání existovalo, ale zaniklo. Rozlišování tykání a vykání existuje ve většině moderních jazyků, např. v jazycích románských a germánských. V orientálních jazycích (zejména je to patrné v japonštině, platí to ale i pro čínštinu, korejštinu a další jazyky) existují dva nebo více způsobů časování sloves (prostá a zdvořilá forma, případně mnohem rozvinutější systémy tříd zdvořilosti).
 Slova "tykání" a "vykání" jsou odvozena od zájmen druhé osoby jednotného čísla (ty) a množného čísla, respektive zdvořilého (vykacího) tvaru jednotného čísla (vy).
Tykací a vykací forma je významným obohacením jazyka, protože ukazuje na jazykové i společenské schopnosti mluvčího a zobrazují se v něm fenomény jako úcta k ženě a ke starým lidem, pečlivost a lajdáctví, sociální inteligence či neohrabanost. Na druhou stranu lze říci, že jazyky bez rozlišení obou forem (např. angličtina) poněkud usnadňují společenskou komunikaci a stírají rozdíly mezi formálním a neformálním rozhovorem.
Pro vyjádření zdvořilosti, společenského odstupu, formálnosti apod. mívají jazyky různé gramatické systémy, jako je vykání (oslovování jednotlivého člověka v 2. osobě množného čísla, vy), onikání (oslovování ve 3. osobě množného čísla, oni, např. v němčině), onkání (oslovování ve 3. osobě jednotného čísla, on, např. v italštině a polštině) aj. Tykání (oslovování
ty) je mnohde považováno za důvěrné a v mnoha situacích a společenských vztazích nepřijatelné...
 V češtině je tradičně  tykání vyhrazeno pro oslovování příbuzných, blízkých přátel a dětí (přibližně do 15 let věku). Během 2. poloviny 20. století se více rozšířilo i mezi spolupracovníky, mladými lidmi a v různých společenských organizacích. Formální vykání v oficiálních dokumentech, při jednání s cizími lidmi, váženými kolegy a k vyjádření úcty. Zájmena 2. osoby (Ty, Tvůj, Vy, Váš - nikoliv však zvratné "si, se, svůj") V minulosti se užívalo onkání (v 18. století) a podle německého vzoru onikání (Oni/oni, Jejich/jejich), během 19. století však postupně vymizelo a bylo nahrazeno vykáním.
 V mluvnici se používají tvary množného čísla u osobních a přivlastňovacích zájmen a u sloves, nikoliv však v příčestích a u přídavných jmen. Ta zůstávají v jednotném čísle. Tím se vykání v češtině liší od některých jiných slovanských jazyků (např. slovenština, ruština). Při oslovování více osob se tykání a vykání gramaticky neliší, v psaném projevu však může být vykání zvýrazněno velkým počátečním písmenem.
Pokud byste měl zájem o podrobnější informace, můžete kontaktovat Ústav pro
jazyk český AV ČR   ( http://www.ujc.cas.cz).

Obor

Antropologie, etnografie

Okres

--

Knihovna

Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích

Datum zadání dotazu

02.03.2012 11:07

Přidat komentář

Pokud chcete přidat komentář, zadejte jej do formuláře níže. Nejsou povoleny žádné formátovací značky. Adresy na web nebo emailové adresy budou automaticky transformovány na aktivní odkazy. Komentáře jsou moderovány.

Kolik je 4+4 ?

Hledání v archivu