-
To se mi líbí
-
Doporučit
Dobrý den,
nedávno jsem se někde dočetl, že sebevražda, která je v křesťanství
považována za smrtelný hřích, nebyla takto brána vždy. Pokud tomu tak
skutečně je, pak bych se chtěl zeptat kdy a z jakých důvodů se jim stala?
Dobrý den,
pohled na sebevraždu se v dějinách lidstva značně měnil. Ve většině starověkých civilizací byla sebevražda společností přijímána, v některých případech dokonce společensky vyžadována. Například u Galů, Vizigótů, Thráků, Venetů, Vandalů, Gótů a dalších volila dobrovolnou smrt většina starších osob. "Pro Góty bylo příznačné, že smrti těch, kteří podlehli stáří, únavě věkem, říkali kerlingedante, tedy "smrt starých žen". Kdo zemřel takovouto smrtí, byl odsouzen navždy dřepět v jeskyni plné odpadků a jedovatých živočichů. Keltové slibovali tedy rajský život sebevrahům a nejhorší pohromy těm, kdo zemřou stářím nebo nemocí." Pro muže, kteří prohráli bitvu či upadli do zajetí, byla dobrovolná smrt téměř povinná.
Totéž platilo pro ženu, otoky a věrné náčelníka, hodnostáře či kněze, který zemřel. Tito museli dobrovolně následovat svého pána na onen svět.
Ve starověkém Řecku nebyla sebevražda odsuzována. Byla však doba, kdy i ve starověkém Řecku byli sebevrazi pohřbíváni mimo město. Uznávaná byla pouze sebevražda z chválihodných pohnutek (jako zachování cti, záchrana vlasti apod.). Ve starověkém Řecku i Římě bylo možné obrátit se s žádostí o povolení sebevraždy na senát. "A podobně jako v Řecku bylo nyní možné obracet se s žádostí o povolení sebevraždy na senát, který podle důvodů rozhodl, zda žádost příjme či zamítne." S nástupem stoicismu a epikureismu se ovšem pole povolených možných důvodů k sebevraždě značně rozšířilo.
Stoicismus postupně pronikal i do starověkého Říma, kde se v období pozdního císařství stala dobrovolná smrt nejlepší zábavou. "Toto opovrhování životem dosáhlo takového stupně, že na sklonku éry císařského Říma se smrt stala nejlepší zábavou a například během tři týdny trvajícího přestavení nalezlo v arénách smrt 30 000 gladiátorů. (...) Smrt se stala natolik všední záležitostí, že vznešení Římané ráno vstali bez jakéhokoli důvodu opustit svět a večer byli mrtví jen proto, že praktikovali kleromantii."
(Kleromantie přestavovala způsob předpovídání budoucnosti taháním losu.) I u prvních křesťanů se s určitým druhem sebevraždy setkáváme v hojném množství.
"Určitý počet prvních křesťanů páchal sebevraždu tím, že se dobrovolně vystavoval smrti nebo ji vyhledával. (...) Tato snaha o dobrovolnou smrt byla pro mnoho křesťanů ospravedlněna Ježíšovou obětí, s níž se ztotožňovali." Pro raného křesťana ztrácel pozemský život smysl, neboť věčný blažený život jej čeká až po smrti. Ve spojení s římským přístupem ke smrti se velké množství prvních křesťanů stávalo dobrovolnými mučedníky. "Tato náboženská praxe dosáhla ve 4. a 5. století takového rozmachu, že svatý Augustin napsal: "Zabít se z úcty k mučednictví je jejich každodenní zábavou"." Právě svatý Augustin byl jedním z prvních, kteří vyvíjeli nátlak na biskupy, aby byla sebevražda chápána jako zločin. Vycházelo se z Platonova Faidóna a šestého přikázání "Nezabiješ".
"Augustinovi se s pomocí církevních hodnostářů podařilo zvrátit veřejné mínění. V církevním právu bylo ještě třeba počkat na 6. století. Koncil v Orleánsu rozhodl roku 533 upírat nábožensky motivovaným sebevrahům právo na církevní pohřeb. Roku 562 byl tento zákaz rozšířen na všechny sebevraždy bez výjimky. Další koncily, například Troyes roku 578, tato ustanovení potvrdily a upřesnily, že jde o ponoukání ďáblem."
(Zdroj výše uvedených informací a citací: MONESTIER, Martin. Dějiny sebevražd : dějiny, techniky a zvláštnosti dobrovolné smrti. 1. vyd. Praha
: Dybbuk, 2003. ISBN 80-903001-8-9.)
Více informací může nalézt ve výše zmíněné knize, popřípadě v dalších
publikacích:
* DAVIES, Douglas James. Stručné dějiny smrti. 1.vyd. Praha : Volvox Globator, 2007. ISBN 978-80-7207-628-4.
* ARIES, Philippe. Dějiny smrti. [I., Doba ležících]. 1.vyd. Praha : Argo, 2000. ISBN 80-7203-286-0.
* ARIES, Philippe. Dějiny smrti. [II. Zdivočelá smrt]. 1.vyd. Praha : Argo, 2000. ISBN 80-7203-293-3.
* OHLER, Norbert. Umírání a smrt ve středověku. 1.vyd. Jinočany : H & H, 2001.ISBN 80-86022-69-2.
vse
--
Národní knihovna ČR
17.03.2010 16:06