-
To se mi líbí
-
Doporučit
Jméno lidí ve starověkém Římu se zpravidla skládalo ze tří částí. Za příjmení bývá dnes považována poslední z nich - např.Iulius Gaius CAESAR, Marcus Tullius CICERO,, Lucius Annaeus SENECA, Publius Cornelius TACITUS. Avšak někdy je jako příjmení vnímáno prostřední jméno: Titus LUCRETIUS Carus, Publius OVIDIUS Naso, .Quintus HORATIUS Flaccus, Publius VERGILIUS Maro.... Podle čeho se tedy dnes (případně od středověku) příjmení určuje a jak bylo definováno v antice? Nebo příjmení v dnešním slova smyslu neexistovalo?
Dobrý den,
jak již ve svém dotazu uvádíte, ve starověkém Římě se celé jméno skládalo ze tří částí: Praenomen, Nomen gentilicium a Cognomen. Rozvineme si to na příkladu jmen Gaius Julius Caesar a Titus Lucretius Carus.
Gaius Julius Caesar
Titus Lucretius Carus
V moderním slova smyslu by se za příjmení mělo považovat ono nomen gentilicium, protože označuje rod (gens). Cognomen se dá chápat jako rozlišovací přezdívka uvnitř rodu, která se mohla stát dědičnou a později i velmi důležitou. Caesar se sice stal slavným rodovým jménem, ale původně to byla přezdívka. Stalo se jakýmsi symbolem rodu (něco jako značka významné větve rodu Julia). Může to být hlavní důvod, proč se v historii a tradici vnímá jako rodové jméno, i když se jedná původně o přezdívku. Zde je uvedena rodová linie a za „gens“ tedy příjmení je považováno Iulius (Julius): https://www.strachan.dk/family/iulius_patrician.htm.
Stejně tak u Titus Lucretius Carus je slovo Lucretius to rodové příjmení, zatímco Carus je odlišovací prvek (přezdívka nebo označení větve).
Časem se také přestávalo používat jméno (praenomen) – nebylo nijak zvlášť charakteristické kvůli omezenému počtu dostupných jmen. Bylo zcela běžné, že muži v jednom rodě měli po sobě stejné jméno (např. nejstarší syn po otci, mladší bratři pak po dalších mužích v rodě) – volba rodičů se řídila často zvyky a rodinnou tradicí. K Rozlišení a užívání při formálním veřejném oslovení se proto začala užívat jen nomen + cognomen (to pak právě nahradilo praenomen v rozlišení jednotlivých členů). V článku od Beneta Salwaye je toto rozlišování popsáno a případně je z něj převedena tabulka s ukázkami jména rodu Titus Flavius ve wikipedistickém hesle ve zdrojích.
Římské cognomina často označovaly výrazné rodové větve nebo měly významné symbolické hodnoty. Například Caesar byl jménem slavné větve rodu Julia, Cicero bylo unikátní rozlišení pro jednotlivce z rodu Tullius. Proto se tato třetí jména stala hlavním způsobem, jak identifikovat významné římské osobnosti, protože rodů (gens) bylo mnoho, ale právě cognomen pomáhalo rozlišit jednotlivé významné větve a osobnosti. Dá se tak říci, že si tímto způsobem v současnosti zjednodušujeme jejich římské jméno, protože i v literatuře, historii a politice se velmi často opakovalo a stalo se tak synonymem konkrétního člověka či rodu.
Co se týče současného vývoje příjmení, tak mimo starověk a antiku máme příjmení od již zmiňovaného středověku (týká se to naší, příp. okolních zemí). Tehdy však byla podoba jiná než současná. Původně šlo často o popisy osoby tedy podle místa původu, povolání, charakteristiky či podle otce. Můžeme si uvést příklad podle šlechticů jako Hynek z Dubé (rod pánů z Dubé), Jan Černín z Chudenic (rod Černínů z Chudenic), Jan Zajíc z Hazmburka (rod Zajíců z Hazmburka) apod. U běžných obyvatel se také používala příjmí pro jejich odlišení, avšak nebyla ještě dědičná. V případě zapisování těchto osob do různých právních listin bylo důležité umět je od sebe odlišit. Dědičnost příjmení pak byla nařízena patentem Josefa II. z roku 1780. Povinné používání příjmení zavedl císař patentem z roku 1786. Doporučujeme prostudovat si článek od ústavu jazyka českého „O našich příjmeních“, kde jsou příjmení v dějinách podrobně rozebírána viz: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3839. Příjmení dle našich způsobů má tedy svůj původ již ve středověku a postupně se vyvíjelo až uzákonilo s výše zmíněnými patenty v novověku a tuto podobu užíváme až dodnes.
• ROBERTS, J. W., ed. The Oxford dictionary of the classical world. 1st pub. in pbk. Oxford: Oxford University Press, 2007. xix, 858 s. Oxford paperback reference. ISBN 978-0-19-280146-3.
• SCULLARD, H. H., ed. a HAMMOND, N. G. L., ed. The Oxford classical dictionary. Second edition. Oxford: Clarendon Press, 1970. xxii, 1176 stran. ISBN 0-19-869117-3.
• Wikipedia contributors, "Nomen gentilicium," Wikipedia, The Free Encyclopedia, https://en.wikipedia.org/w/[…]licium&oldid=1292398854 (accessed August 5, 2025).
• Salway, Benet. “What’s in a Name? A Survey of Roman Onomastic Practice from c. 700 B.C. to A.D. 700.” The Journal of Roman Studies 84 (1994): 124–45. https://doi.org/10.2307/300873.
• Steele, R. B. “Roman Personal Names.” The Classical Weekly 11, no. 15 (1918): 113–18. https://doi.org/10.2307/4387594.
• Powell, J. G. F. “A Note on the Use of the Praenomen.” The Classical Quarterly 34, no. 1 (1984): 238–39. http://www.jstor.org/stable/638358.
• Adams, J. N. “Conventions of Naming in Cicero.” The Classical Quarterly 28, no. 1 (1978): 145–66. http://www.jstor.org/stable/638719.
• PLESKALOVÁ, Jana. Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000-2010. Vyd. 1. Brno: Host, 2011. 204 s. Studium; sv. 34. ISBN 978-80-7294-834-5.
• MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Vyd. 1. Praha: Argo, 2008-2010. 2 sv. ISBN 978-80-257-0027-3.
Historie a pomocné historické vědy. Biografické studie
--
Národní knihovna ČR
04.08.2025 21:58