-
To se mi líbí
-
Doporučit
Dobrý den,
jaký byl prosím za Rakouska-Uherska rozdíl mezi státními zkouškami a rigorózy pro zkoušeného?
Nemyslím z hlediska následků (rigoróza vedla k získání doktorátu), ale co se týkalo samotné zkoušky.
Dobrý den,
příklady uvádíme z právnického studia a filozofie. Jak vypadaly zkoušky státní a rigorózní v době Rakouska-Uherska přesně jsme ale nenašli. Nenašli jsme přímo ani informace, jaká byla struktura školství a zejména zkoušky v Rakousku-Uhersku. V pozdějších letech se ale nejspíš v mnoha případech vycházelo z některé struktury již zavedené.
Právnická fakulta
Vlastní organizace studia nedoznala téměř žádných změn...
Prvá polovina času, který měl posluchač na fakultě strávit, byla pokryta historickými obory... Jen student, který složením první státní zkoušky prokázal jejich znalost, mohl pokračovat v oborech judiciálních a státovědeckých... jedna, zpravidla první, státní zkouška, byla skládána německy...
К jedné změně v organizaci studia však přece jen došlo...
Novým studijním řádem bylo stanoveno, že rigoróza nenahrazují státní zkoušky; i graduovaný nositel doktorandského titulu musel tedy prokazovat svoji způsobilost pro státní službu...
Dvojí zkouška z jednoho předmětu - jednou státní, podruhé přísná doktorandská - se přeměnila v jakousi rutinu, která otupovala význam examinování při obou příležitostech. Obsahem petic studentů v prvých letech 20. století byly požadavky, aby bylo prvé rigorózum možno skládat již uprostřed studia po prvé státní zkoušce a aby i obě další rigoróza měla po konci studia příznivější termíny...
Čerpáno z: HAVRÁNEK, Jan a Univerzita Karlova. Dějiny Univerzity Karlovy, III, 1802-1918. Praha: Univerzita Karlova, c1997, s. 218. ISBN 80-7184-320-2. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:1c27a880-baa8-11e3-b74a-5ef3fc9ae867
V první státní zkoušce měl student po absolvování předepsaných kolokvií z vybraných přednášek a zápočtů ze seminářů prokázat znalost látky ve zvolené dvouoborové kombinaci předmětů, dále pak znalost vyučujícího jazyka po stránce mluvnické i slohové.
První část zkoušky, zpravidla dvouhodinová, bývala jen ústní, z vyučovacího jazyka psal uchazeč i písemnou práci.
Kombinace bývaly i dříve stanoveny s ohledem na potřeby výuky na středních školách, avšak při jejich výběru se ponechávala studentovi volnost. Až do první státní zkoušky mohl zapisovat na fakultě cokoli, vyžadovala se však kolokvia z obligátních přednášek zvolené kombinace, jež mohl posluchač skládat v libovolném pořadí. Rozhodující bylo, aby přinesl vysvědčení, že je před zkouškou složil.
Kdo úspěšně vykonal první státnici, stával se kandidátem filozofie (PhC) a mohl pokračovat v dalších semestrech studia...
Teprve složení druhé státní zkoušky prokazovalo odbornou způsobilost к vyučování na střední škole...
Musil přinést písemnou domácí práci na téma, které určil examinátor, a to z každého oboru zvolené kombinace.
Jestliže obě práce byly pozitivně klasifikovány, byl kandidát pozván к písemné zkoušce klauzurní z oboru zkušební látky a nakonec vykonal ústní zkoušku...
Rigorózní řád o doktorských zkouškách zůstával po doplňcích z let 1918 a 1936 V platnosti od roku 1899.
Studenti, kteří nehodlali jít učit na střední školy, nemusili ani po roce 1930 během studia na fakultě skládat státnice.
Na doktorandovi se krom formalit vyžadovalo pouze vysvědčení, že navštěvoval po čtyři léta některou z filozofických fakult (doma nebo v cizině) jako řádný imatrikulovaný posluchač.
Osvojené znalosti nemusil prokazovat žádným vysvědčením: byly prozkoumány při dvouhodinovém rigorózu z filozofie - v tzv. malém rigorózu, vedle kterého skládal ještě velké rigorózum ze zvoleného předmětu.
Po absolutoriu v osmém semestru se mohli doktorandi v libovolném termínu přihlásit k rigorózním zkouškám. Podmínkou ovšem bylo, že nejprve vypracují vědeckou rozpravu - disertaci na téma schválené vedoucím semináře.
Sama zkouška zpravidla nečinila potíže, bývala lehčí než státnice, hlavním úkolem doktoranda bylo vypracovat obhajitelnou disertaci.
Čerpáno z: PETRÁŇ, Josef a Univerzita Karlova. Nástin dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze: (do roku 1948). Praha: Univerzita Karlova, 1983, s. 324. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:1aa86250-2da7-11e6-ae84-005056827e51
Tenkrát existovalo takzvaně velké rigorózum dvojhodinové a malé rigorózum jednohodinové. Velké rigorózum zkoušeli tři lidé, obsahem byla slovanská filologie,... Dali hodinky na stůl, dostal jsem otázky a já musel na ta témata dvě hodiny mluvit...
Čerpáno z: CHROMÝ, Jan a Eva LEHEČKOVÁ. Rozhovory s českými lingvisty. V Praze: Dauphin, 2007. sv. 1, s. 337. ISBN 978-80-7272-107-81. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:0c3977e0-b7c5-11e3-87a3-001018b5eb5c
Státní zkouška neměla s univerzitou vůbec - ani na právech, ani na filosofické fakultě - nic společného. To byla zvláštní komise při ministerstvu školství a ta jmenovala zkušební komisaře...
Zkušební komisaři měli u studentů respekt. Protože každý věděl: až já budu dělat státnici, tak budu mít zkušebního komisaře tohohle nebo onoho.
Tyhle zkušební komisaře musím respektovat. To byla taky jedna taková zvláštnost.
Rigorózum - to mělo co dělat s fakultou, do toho se stát nepletl. Ale státní zkoušky měl v rukou stát a organizoval je.
Čerpáno z: VÁŇOVÁ, Růžena a Univerzita Karlova. Tradice a perspektivy pedagogických věd: výuka, věda a výzkum na katedře pedagogiky Filozofické fakulty UK v Praze. Praha: Karolinum, 2003, s. 85. ISBN 80-246-0584-8. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:aab4e650-4cc4-11e3-ae53-5ef3fc9ae867
Výchova a vzdělávání
--
Národní knihovna ČR
18.10.2023 12:11