-
To se mi líbí
-
Doporučit
Dobrý den,
nepochybně je používanější výraz "řemdih" s "h". Existovala ale i akceptovatelná varianta tohoto výrazu s "ch" - tedy "řemdich"?
Děkuji.
Dobrý den,
dle literatury, kterou jsme prostudovali, je forma řemdih nejen užívanější, ale také považována z hlediska pravopisu za správnou. Pravopis a skloňování slova naleznete např. v internetové jazykové příručce spravované Ústavem pro jazyk český AV ČR viz https://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=%C5%99emdih.
V dostupné literatuře (ať už novodobější či zastaralejší) jsme mnohokrát nalezli pouze tuto formu slova, a to zejména v publikacích, jenž se zaměřují na český jazyk, českou historii (konkrétně středověk či období husitství), heraldiku či popis, vývoj a užívání středověkých zbraní a zbroje.
Forma s „ch“ tedy řemdich se sice také v literatuře objevil, ale již mnohem řidčeji. Jednalo se často o poesii, romány nebo čísla periodik starších více než 40–70 let. Vyskytly se i případy, kdy starší vydání jazykové příručky uvádělo formu „řemdich“, ale ve vydání novějším již bylo opraveno na „řemdih“:
Žádný nám dostupný zdroj však nevysvětluje, zda byla forma s „ch“ někdy považována za pravopisně správnou a užívala se třeba v nějaké konkrétní době. Druhou myšlenku však vyvrací fakt, že i literatura z počátku 20. století uvádí formy pouze s „h“ (Ottův slovník naučný, sv. 21, 1904). Je tudíž pravděpodobné, že autoři těchto titulů napsali na konci slova „ch“, protože jej slyšeli a užívali ve výslovnosti. Nalezli jsme také zdroj, jenž uvádí, že se řemdihu jinak také říkalo „smržovka“. Autor zmiňuje toto: „Též tak dlením času osiřela smržovka, cepu velice příbuzná. Byla to koule jako ježek na všecky strany hřeby obitá a na řetízku visící.“ (Z. Winter, Kulturní obraz českých měst, s. 290).
Řídili bychom se tudíž v současnosti pravopisně ověřenou formou řemdih. Můžete se však obrátit ještě na poradnu Ústavu pro jazyk český, zda by Vám mohli zjistit více k historickému vývoji slova a variantě s „ch“: https://dotazy.ujc.cas.cz/.
Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. V Praze: J. Otto, 1904. sv. 21, s. 535.
ČECHOVÁ, Marie. Čeština - řeč a jazyk. Praha: SPN - pedagogické nakladatelství, 2011, s. 81. ISBN 978-80-7235-413-9.
HAVRÁNEK, Bohuslav. Studie o spisovném jazyce. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963, s. 154.
KARLÍK, Petr, Marek NEKULA a Jana PLESKALOVÁ. Nový encyklopedický slovník češtiny. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2016. sv. 1, s. 631.
RANK, Josef. Všeobecný slovník příručný jazyka českého i německého. Praha: Nakladatelství A. Haase, 1920. sv. 1, s. 589.
WAGNER, Eduard, Miroslav MUDRA a Miroslav HRDINA. Středověk: doba předhusitská a husitská. Praha: Aventinum, 2006, s. 262. ISBN 80-86858-23-5.
WINTER, Zikmund. Kulturní obraz českých měst: Život veřejný v 15. a 16. věku mezi roky 1420-1620. Praha: Matice česká, 1890, s. 290.
KOLÁŘ, Martin a August SEDLÁČEK. Českomoravská heraldika. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy slovesnost a umění, 1925. sv. 2.
KRÁL Z DOBRÉ VODY, Vojtěch. Heraldika: souhrn pravidel a předpisův znakových. Praha-Karlín: Rudolf Storch, 1900-1901.
DOUGHERTY, Martin J.. Zbraně a bojové techniky středověkých válečníků: 1000-1500 n.l. Praha: Naše vojsko, 2012, s. 52. ISBN 978-80-206-1292-2.
DOUGHERTY, Martin J.. Zbraně a bojové techniky středověkých válečníků: 1000-1500 n.l. Praha: Naše vojsko, 2012, s. 121. ISBN 978-80-206-1292-2.
WAGNER, Eduard, Miroslav MUDRA a Miroslav HRDINA. Středověk: doba předhusitská a husitská. Praha: Aventinum, 2006, s. 262. ISBN 80-86858-23-5.
ČORNEJ, Petr. Jan Žižka: život a doba husitského válečníka. V Praze: Paseka, 2019, s. 208. ISBN 978-80-7432-990-6.
Jazyk, lingvistika a literatura
--
Národní knihovna ČR
22.11.2023 16:42