Právě alexandrijská redakční tradice pravděpodobně tvoří základ středověkých rukopisů Homérových básní. Například nejstarší dochovaný úplný rukopis Iliady, známý jako Venetus A (Codex Marcianus Graecus 454), pochází z 10. století n. l. a obsahuje také rozsáhlé scholie, tedy poznámky a komentáře vycházející z práce alexandrijských filologů.

Vedle středověkých rukopisů se dochovaly také zlomky Homérových básní na antických papyrech. Jednotlivé rukopisy se od sebe často v drobných detailech liší, ať už kvůli opisovačským chybám, nebo jiným změnám vzniklým během jejich přepisování. Když dnešní editor nebo překladatel narazí na slovo či frázi, která má v rukopisech nebo papyrech více variant, musí rozhodnout, kterou z nich považuje za nejpravděpodobnější.

Překladatelé obvykle vycházejí z některé kritické edice, tedy vydání, které vedle hlavního textu zaznamenává i jednotlivé textové varianty v kritickém aparátu. Ani s řešením zvolené kritické edice však nemusí vždy souhlasit a v odůvodněných případech mohou dát přednost jiné variantě. Mezi nejpoužívanější kritické edice Homérových básní patří vydání řad Bibliotheca Teubneriana a Oxford Classical Texts.