Právo sebeurčení národů se vztahuje na celý národ, nikoli na národnostní menšinu, to věděli již T.G.Masaryk i americký president Wilson. Právo sebeurčení je uvedeno v čl.1.2 v Chartě OSN, která byla ČSR ratifikována a je nedílnou součástí i našeho právního pod č.30/1947 Sb. Právo sebeurčení zahrnuje nejen Mezinárodní pakt o sociálních, hospodářských a kulturních právech, tak také Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Jde o dokumenty lidských práv v našem právu uvedené pod č.120/1976 Sb. Menšiny nemají práva sebeurčení, ale jen menšinová práva, nesmějí vytvářet iredentistické skupiny a působit proti územní celistvosti státu. Je to dáno i v Evropské rámcové úmluvě o národnostních menšinách, v našem právu uvedené pod č.96/1998 Sb. Jde o úmluvu podle čl.10 Ústavy České republiky ústavního zákona č.1/1993 Sb. Právo sebeurčení nemá ani Kosovo, ale ani Rusové na Krymu. U Krymu jde ovšem o neprávem připojené území Ruska soudruhem Chruščovem v jeho mocenské libovůli a v rozporu s platnou sovětskou ústavou k USSR. Všichni dobře víme, že Ukrajina (Ukrajinská SSR) vstoupila do OSN v roce 1945 jako mezinárodní právní subjekt bez Krymu, a po rozpadu SSSR zůstal Krym u Ukrajiny jen v souvislosti s jejím příslibem přístupu k SNS. V situaci, kdy se ukázalo, že Ukrajina se legitimním členem SNS nestane, ale chce vstoupit do EU, stal se opět Krym podle zásad mezinárodního práva součástí Ruska. Bohužel naši politici většinou reagovali neodborně, pouze ve smyslu povrchního politického dojmu, a tak vznikl chybný přístup k tomuto problému. Právo sebeurčení Tibetu je nyní od roku 2011 právně závazné i pro ČLR, která ratifikovala toto právo do svého právního systému, bohužel zatím se žádné změny v této oblasti neprojevily. Děkuji za pozornost.
                                                                                                                      Vladimír Procházka.