-
To se mi líbí
-
Doporučit
Dobrý den, šlechtic Emanuel Leyendecker z Leyensteina byl přibližně v letech 1812 až 1841 celním dozorcem (jinde též celním výběrčím, hraničním komerciálním výběrčím) v obcích na hranicích Čech s dnešním Polskem. Bylo by prosím možné zjistit více informací o tomto povolání v první polovině 19. století? Včetně pravomocí, organizačního zařazení apod. Moc děkuji.
Dobrý den,
zcela konkrétní popis povolání celního výběrčího se nám v literatuře nepodařilo dohledat. Zasíláme alespoň informace obecnějšího charakteru, které by Vám mohly napomoci vytvořit si obrázek o fungování celních úřadů v první polovině 19. století.
Ostrahu celních hranic vykonávali do roku 1829 zvláštní vojenské jednotky, tzv. kordonisté. Jednalo se převážně o vojenské vysloužilce. Vystřídali je pohraniční strážci – myslivci, kteří měli bránit nelegálnímu přechodu osob a podloudnému obchodu. Pohraniční stráž sice podléhala finančním úřadům, ale byla organizována vojensky. Mezi její příslušníky byli přijímáni pouze zdraví a svobodní občané monarchie ve věku 22-30 let. Služba trvala pět let a mohla být o dalších pět let prodloužena. V roce 1835 ke strážcům přibyla tzv. důchodková stráž, jejímž úkolem bylo především ve vnitrozemí odhalovat nelegální obchod a pašeráctví, vybírat poplatky z tabáku, soli aj. V roce 1842 byla finanční stráž a důchodková stráž sloučena do uniformovaného ozbrojeného sboru ministerstva financí, který střežil celní (=státní) hranici a vykonával pomocnou službu na celních úřadech.
Celnice se dělily na skladištní (ve větších městech) a pohraniční (dělené na tzv. malý pohraniční styk a obchodní provoz).
Povinnosti zaměstnanců celního úřadu byly vydávány v tzv. instrukcích. Pro celní zaměstnance se stanovovaly podmínky podle místa jejich působení. Pracovní doba byla rozdělena na dopolední a odpolední s polední dvouhodinovou přestávkou. Celní zaměstnanci z pohraničních stanic, kteří nebydleli v úředních budovách, měli alespoň byt v blízkosti silnice. Silnice byla opatřena závorou a povinností těchto zaměstnanců bylo dohlížet na to, aby nikdo neprojel/neprošel bez jejich vědomí. Cestující museli celníkovi písemně nebo ústně sdělit, co vezou nebo nesou. Úředníci byli povinni nahlížet do beden, sudů a pečlivě kontrolovat správnost přiznaného převáženého zboží. Pokud zboží neodpovídalo nahlášenému, bylo zabaveno. K tomu celník vyhotovil seznam a protokol.
Celní zaměstnanci měli pod nejpřísnějšími tresty zakázáno přijímat jakékoli dary od cestujících. Zabavené zboží podléhalo přísné evidenci a o jeho zabavení bylo nutné informovat nadřízené zaměstnance. Ti, kteří odhalili podloudně přepravované zboží, dostávali odměnu ve výši asi třetiny ceny zboží. Celníci dostávali za službu plat. Měli však zakázáno vést hospody, obchod, nemohli vlastnit pole a hospodařit na něm (s výjimkou malé výměry pro potřeby rodiny).
AUER, Kamil. Vývoj celní správy na našem území. Online. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta. 2009. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/k490a/. strana 7
BRODESSER, Slavomír. Celnictví v Československu: minulost a přítomnost. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1982. s. 78-., [32] s. fot.
MACKOVÁ, Marie. Finanční stráž v Čechách 1842-1918. Vydání první. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2017. 280 stran. ISBN 978-80-7560-033-2.
SEDLÁČEK, Karel. Průvodce dějinami celnictví v českých zemích od středověku do dvacátého století. Vydání první. [Česko]: vlastním nákladem, 2017. 192 stran. ISBN 978-80-270-1661-7.
Historie a pomocné historické vědy. Biografické studie
--
Národní knihovna ČR
16.09.2024 08:00