-
To se mi líbí
-
Doporučit
Dobrý den,
s přítelkyní máme takový spor. Zatímco ona používá výraz aha pro nová zjištění a výraz ajo pro případy, kdy si na něco vzpomene, já jsem zvyklý oba výrazy zaměňovat. Existuje nějaká "správná" varianta nebo máme prostě oba pravdu?
Děkuji
Dobrý den,
potěšilo nás zjištění, čím vším se partneři zabývají.
Zkusím najít odpověď, ale myslím si, že je jedno, jestli použijete aha nebo ajo, hlavně, když si rozumíte.
...Ale vlastně nejste sami, kdo se touto problematikou zabývá, viz ukázky:
Ajó a aha! „Já se zblázním!“, řekla Soňa... „Ale prosím tě, neblázni!“, řekla Josefa. „Něco jsi zapomněla!“, ozvala se Soňa. „Copak?!“ „Se! Zapomněla jsi se!“ „Cože, nerozumím, já že jsem se zapomněla?! Nebo spíš ty, Soňo?!“, ptala se Josefa. „Ne! Ty jsi zapomněla ,se‘, neblázni se!“ „Nechápu!“ „Jak to, že nechápeš, měla jsi přece říct ,neblázni se!“‘, vysvětloval Sonin hlas. „Ajó!“, řekla Josefa. A Soňa na to jenom: „Aha!“ Nějak tak...
Zdroj: St. Souvratník - P. H. P.. P.S! - S.P.(?): případ Soňa, aneb, Soniny (s)prostoduchosti(?). Brno: VVN, soukromý tisk, 2016/17. s. 254. ISBN 978-80-270-1002-8. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:1a331070-2b7d-11e7-b650-5ef3fc9ae867
Jako dva odlišné pojmy to vidí i následující slovník:
a há, t. aha, ahá = podiv překvapení: aha, tak to teda je; výsměch a há. prohráli; a hdepa = nesouhlas, odmítnutí
ajó, ajoú, citosl. povzdechu: ajó, sú to íčkom špatný časy
Zdroj: JINDŘICH, Jindřich a KOTAL, Josef. Chodský slovník. Plzeň: Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje, 2007. s. 17. ISBN 978-80-86944-17-3. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:873f8f60-ee89-11e8-9984-005056825209
Tato citoslovce se vyskytují např. i ve španělštině:
ajá interj 1 ;ajá! (hovor.) aha! 2 ;ajá! (hovor.) tak jo!, tak fajn!
ajo nm 1 česnek; al ajo na česneku; ajo blanco česneková polévka; cabeza de ajo palice česneku; diente de ajo stroužek česneku 2 česnekové ochucovadlo ► ajo porro/puerro pórek; ;Bueno anda el ajo! (iron.) No to je teda ohromný/ nádhera/nadělení!;
Zdroj: Španělsko-český, česko-španělský velký slovník. V Brně: Lingea, 2009. s. 36. ISBN 978-80-87062-64-7. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:a23ec6c0-2c26-11e4-a8ab-001018b5eb5c
Internetová jazyková příručka AV ČR https://prirucka.ujc.cas.cz/ zmiňuje pouze aha:
příklady: Aha, už vím. Aha! vykřikla paní Calthropová.
aha, ahá citosl. vyjadřující překvapení, podiv, upozornění ap.: aha, to jsem nevěděl!
Ajo, a jo, a jó - příručka neuvádí
Citoslovci, která začínají na a, se zabývá i tento zajímavý rozbor:
A jest bezprostřední vokál, tedy nejsnadnější a tím první; proto v pláči, v smání, proto výrazem podivení {ah), proto ve vzdechnutí bolestném, v bezprostředním potvrzení, ano, ja, tak, amen...
Naproti tomu jest a nejen počátek zvuků, ale ono je i v sobě shromažďuje ; jest tedy nejjasnější zvuk a proto se nachází v slovech : sláva, hlava, pán, krása, pravda, láska, Lada, rada, panna, radost, zrak, já... Proto jest a nejčastější spojka slov: tak a tak; proto je ve slovech ah — ajo ... Symbolika hlásek, jak byla pěstována dle uvedených příkladů, upozornila na některé vztahy zvuku к obsahu vědomí jím označovanému... Když nastalo článkování lidského hlasu, počala také při reakci motorické, jež spojena byla se zvukem, tato zvuková část nabývati převahy jakožto výraznější a tvořily se posuny zvukové, jež ve spolku s nezvukovými sloužily dorozumívání... Citoslovné, interjekcionální, které provázejíce vzrušení citové všeho druhu a všech stupňů, staly se ponenáhlu jeho výrazem. Nazývají se proto tak, poněvadž jejich zbytek udržel se i v řeči mluvené jakožto gramatická kategorie citoslovcí, interjekcí. To, co tak nazýváme, ty krátké, nesklonné a v syntaktické spojení s ostatními slovy zastupují slovné výrazy citového vzruchu: ach! aha! aj! hu! brr! hej! fuj! eh! ó! í! if! uf! atd., jsou zvukové posuny vyjadřující cit…
Nikdy se nepronášejí bez pohybů mimických i jiných, pokud totiž jsou skutečným výrazem citu a ne slovesnými ozdůbkami... Tomu svědčí, že v případech myšlenkového a citového vzrušení, kde člověk přestává souvisle mluviti, hledá a nachází v citoslovcích ještě výrazu svého stavu, nežli jej bolest nebo hněv donutí vyrážeti zvuky neartikulované čili nežli řeč přejde v nesouvislý vzlykot, skuhráni, řičení atd… Konečně projevují citoslovce svou povahu jakožto zvukové posuny tím, že jsou obecně srozumitelný, s čímž souvisí, že ve všech řečech v témž znění se vyskytují, leda že tu a tam význam jejich se pozměnil...zvuky ty napodoboval (člověk), když se chtěl o předmětech nebo činnostech příslušných dorozuměti. Tak se děje i nám, když nemožno nebo nesnadno jest dorozuměti se obyčejnými slovy. Děti, jichž způsob dorozumívání stojí nejblíže způsobu dorozumívání na stupni počátečním, činí tak...
Čerpáno z:
KREJČÍ, František. Psychologie, 4. [díl]: Psychologie myšlení. Praha: Dědictví Komenského, 1910. s. 46. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:c901ca30-c20c-11e2-8c63-5ef3fc9ae867
Jazyk, lingvistika a literatura
--
Národní knihovna ČR
12.08.2021 15:24