-
To se mi líbí
-
Doporučit
Dobrý den,
mám rozečtenu Přemyslovskou epopej a setkávám se tam se zvláštním jevem - totiž koncovka 3.a 6.pádu mužských podstatných jmen životných jednotného čísla. Měla jsem za to, že správně zní "i" ( příklad: o dědici, k pekaři, papeži... )
V uvedeném díle se stále znovu setkávám s koncovkou "ovi"( dědicovi, pekařovi, papežovi...). Zajímá mne, zda takové znění Pravidla českého pravopisu připouštějí, či zda jde o chybu. Přiznávám, že mně toto -ovi takzvaně "trhá uši".
Dobrý den,
podle Internetové jazykové příručky Jazykové poradny na stránkách Ústavu pro jazyk český http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=601 platí tato pravidla pro skloňování mužských podstatných jmen životných:
pekař
rod: mužský životný
|
1. pád |
pekař pekaři |
|
|
2. pád |
pekaře pekařů |
|
|
3. pád |
pekaři, pekařovi pekařům |
|
|
4. pád |
pekaře pekaře |
|
|
5. pád |
pekaři pekaři |
|
|
6. pád |
pekaři, pekařovi pekařích |
|
|
7. pád |
pekařem pekaři |
|
Skloňování mužských živ. jmen – konkurence krátkých a dlouhých tvarů v 3. (6.) p. j. č.
Mužská životná podstatná jména skloňovaná podle vzorů „pán“, „muž“ a „soudce“ mají ve 3. a 6. pádě jednotného čísla koncovky -u/-ovi (vzor „pán“) a -i/-ovi (vzory „muž“ a „soudce“): inženýru/inženýrovi, Mojmíru/Mojmírovi, muži/mužovi, Hanuši/Hanušovi, soudci/soudcovi, zrádci/zrádcovi. O užití delší nebo kratší varianty rozhodují různé činitele, zvláště syntaktické, slovosledné, rytmické. Např. stojí-li jméno samostatně, mívá koncovku delší; u příjmení je -ovi závazné, pokud nemá adjektivní (Šťastný – Šťastnému) nebo zájmenné koncovky (Mallarmé – Mallarméovi i Mallarmému; Attlee – Atleemu) – viz kapitoly o skloňování mužských osobních jmen.
Koncovka -ovi je běžná u obecných podstatných jmen a vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „pán“ a u vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „muž“ zvláště v případě, stojí-li samostatně: dej to tomu pánovi u okna, mechanikovi se to nelíbilo, jdu k doktorovi, zavolej Richardovi, ozvi se Mojmírovi, Pavlovi; zavolej Tomášovi, Ondřejovi, napiš Hanušovi.
Pozn.: Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „předseda“ mají jedinou koncovku -ovi: předsedovi, husitovi, sluhovi, rikšovi, Otovi (Ota), Ríšovi, Honzovi.
U několikaslovného výrazu (často spojení rodného jména a příjmení, popř. titulu a jména) se koncovka -ovi připojuje zpravidla jen k poslednímu členu, popř. se koncovky -ovi a -u/-i střídají, u posledního slova je však -ovi: přejeme panu doktoru Tomáši Svobodovi mnoho úspěchů (přejeme panu doktorovi Tomáši Svobodovi); ... uděluje inženýru Davidu Němečkovi za přínos...
Pozn.: V běžných neformálních projevech se prosazuje spíše koncovka -ovi: magistrovi Ladislavovi Havlíčkovi.
Koncovku -u mají pouze jména vzoru „pán“ (doktoru, inženýru, profesoru), a to obvykle ve spojení se jménem: profesoru Benediktovi. Podstatná jména člověk a bůh mívají obvykle koncovku -u i tehdy, stojí-li samostatně: žádnému cizímu člověku nevěř; mluvil vždy o bohu. Rovněž ve spojení typu pan Dvořák je pravidelně pouze krátký tvar: panu Dvořákovi.
U měkkých typů (muž, soudce) je u apelativ běžnější koncovka -i: dej to otci, řekni to průvodci, o svém muži mluví vždy pěkně, přemýšlel o svém nástupci, jednali o dědici; u křestních jmen je -ovi: dej to Ondřejovi, Milošovi, řekni Bohoušovi, Jonášovi. Pro několikaslovné výrazy platí totéž co pro vzor „pán“: uděluje Ondřeji Mikšovi za přínos..., Aleši Benešovi děkujeme za vzornou reprezentaci.
Takže podle Pravidel českého pravopisu jsou možné obě varianty a záleží pouze na citu spisovatele.
Jazyk, lingvistika a literatura
--
06.01.2014 10:35