-
To se mi líbí
-
Doporučit
Dobrý den,
ráda bych věděla, kde je upraveno, kdo má u sebe klíče od korunovačních klenotů, zda jsou s držením klíče spojena nějaká bezpečnostní opatření. Jaká bylo předchozí úprava? Měl někdy klíče i rektor Univerzity Karlovy?
Děkuji.
Dobrý den,
současná úprava držení klíčů od korunovačních klenotů historicky vychází z ustanovení Leopolda II. Ten dne 25. července 1791 na žádost stavů dal zřídit Úřad strážců českých korunovačních klenotů. Strážci byli dva, jeden ze stavu panského, druhý ze stavu rytířského. Slib skládali zemskému prezidiu a nejvyšší purkrabí jim předal každému jeden ze dvou klíčů. Jelikož byly klenoty uloženy na stejném místě jako Svatováclavský archiv zajišťovaný pěti zámky, došlo ke spojení všech držitelů klíčů. Tradice sedmi klíčů od českých korunovačních klenotů z té doby trvá dodnes. Pouze jejich držitelé se měnili a mění podle změn zemského zřízení a státní správy.
Držitelé sedmi klíčů potřebných pro vyzvednutí korunovačních klenotů z Korunní komory katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha tvoří dnes podle slavnostního prohlášení prezidenta republiky a arcibiskupa pražského ze dne 24. května 2010 Radu(viz. http://www.apha.cz/text-prohlaseni-o-spolecne-peci-o-katedralu-z-roku-2010 ), která má přispívat ke všestranné a náležité péči o stav a provoz katedrály v zájmu věřících i široké veřejnosti. Členství v Radě je čestná funkce. Držitelé klíčů jsou nejvyššími zástupci státu, církve i obce:
prezident republiky
předseda vlády České republiky
arcibiskup pražský a primas český
předseda Senátu Parlamentu České republiky
předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
probošt Metropolitní kapituly u Sv. Víta
primátor hlavního města Prahy
, jakožto nejvyšší zástupci státu, církve i obce.
Zdroj: https://www.katedralasvatehovita.cz/cs/drzitele-klicu-korunni-komory
Konkrétní přehled současných bezpečnostních opatření není z důvodu ochrany zveřejněn. Obecně lze napsat, že poklad je ve Svatováclavské kapli ve Svatovítské katedrále za dveřmi se sedmi zámky na sedm různých klíčů v trvale nepřístupném prostoru Korunní komory. V ní jsou v trezorové skříňce, rovněž pod sedmi zámky, uloženy české královské korunovační klenoty. Níže vypisujeme všechna opatření, která v souvislosti s korunovačními klenoty byla přijata. Rektor Karlovy univerzity podle přijatého řádu nebyl držitelem klíče od pokladu.
Kompletní historie bezpečnostních opatření, která byla v souvislosti s korunovačními klenoty přijata:
Obnovená česká královská koruna, která svou gotickou nádherou a středověkou symbolikou podtrhovala význam korunovace, dostala i zcela zvláštní a nezvyklou ochranu. 6. května 1346 — tedy ještě za života krále Jana Lucemburského — vydal papež Kliment VI. na přímou žádost markraběte Karla
listinu, vztahující se к nové české královské koruně. Podle této papežovy listiny budoucí český král Karel věnoval novou korunu zemskému patronu Přemyslovci Václavovi. Na hlavě tohoto světce, „jehož tělo odpočívá v pražském kostele“, měla pak být královská koruna uložena. Snímána mohla být jen při
královské korunovaci nebo při zcela výjimečných slavnostech, jichž se král zúčastnil, ovšem jen v Praze nebo v jejím nejbližším okolí. I korunovaný český král si mohl ponechat korunu jen jeden den, pak měla být vrácena na hlavu sv. Václava. Nikdo — ať to byl kdokoliv a jakékoliv hodnosti světské nebo církevní — nesměl toto nařízení, vydané na žádost Karla IV., porušit. Kdo by tak však učinil a korunu „zcizil, prodal či zastavil.. měl být potrestán nej vyšším církevním trestem exkomunikace. Tohoto vysokého středověkého trestu, který v podstatě viníka vylučoval ze společnosti a určoval к věčnému zatracení, mohl být zbaven jen v případě, že by korunu vrátil na hlavu sv. Václava. Listina tak přesně vymezovala jak místo uložení královské koruny, tak i její použití. Karel IV. tím, že korunu svěřoval do ochrany sv. Václavovi, ji jednotlivým panovníkům sice vzdaloval, na druhé straně ji ovšem právě spojením s tímto zemským patronem dával do ochrany celému Českému království. Samozřejmě s tím, že jedině český král může být touto korunou korunován a ve výjimečných případech ji může také použít. Při současném vytvářen pojetí zemí koruny české, jejímž konkrétním symbolem právě tato koruna byla, ukazuje rozhodnutí Karla IV., že se vedle panovníka má stát ochráncem koruny i česká šlechtická obec. Žádný jednotlivec, panovník ani šlechtická obec, tím méně kterýkoliv církevní hodnostář, nesměl svévolně nakládat ani s českou královskou korunou, ani se zeměmi koruny české. Královská koruna, i když chráněná nejvyššími církevními tresty, se tak stala korunou státní a skutečným symbolem Českého království a zemí koruny české. Zcela konkrétní péči o královskou korunu měla ve 14. století pražská metropolitní kapitula, jíž náležela i ochrana světcova hrobu. Za tuto věcnou starost se vyvinul ve 14. století zvyk platit kapitule po korunovaci 200 hřiven stříbra. Jednalo se opravdu o odměnu za konkrétní péči, protože v dobách, kdy korunovační klenoty byly na Karlštejně, kapitula nedostávala nic. Ve středověku bylo zcela běžné ukládat královské poklady, ale i písemnosti, při kostelech. České království v tomto směru nečinilo žádnou výjimku. V katedrále zůstala královská koruna a korunovační klenoty ještě v roce 1387. Přestože královské koruně bylo dáno do vínku jediné, trvalé a nezměnitelné uložení, přece jen od počátku 15. století nastala radikální změna.
Královská koruna se stala přímo jedinečným objektem signalizujícím válečné nebezpečí a politické změny. V určitých zvláště vypjatých obdobích není ani možné zrekonstruovat místa jejího uložení. Byli to již synové Karla IV., kdo porušili otcovo přání a papežovo nařízení. Snad již Václav IV., pravděpodobně na počátku 15. století, dal královskou korunu a korunovační klenoty převézt na pevný hrad Karlštejn. Mohly ho к tomu vést jeho spory s pražskými arcibiskupy, nedůvěra к pražské metropolitní kapitule, jeho zajetí českou šlechtou, vedenou některými příslušníky lucemburského rodu, i usilování jeho příbuzných o získání královských hodností. Druhý Karlův syn Zikmund šel však ještě dále. V neklidných revolučních dnech roku 1420 zcela bezostyšně českou královskou korunu, zemská privilegia a mnohé další poklady Království českého vyvezl dokonce za hranice království. Když se po bitvě u Lipan znovu ucházel o přijetí za českého krále, bylo navrácení korunovačních klenotů a zemských privilegií jednou z podmínek, které mu sněm nekompromisně položil. A tak Zikmundův kancléř ve vší tichosti odjel do Vídně a do Bratislavy, aby neprávem ze země vyvezené „svátosti“ — jak se koruně říkalo — a další klenoty zemské dovezl. 10. srpna 1436 byly přivezeny do Jihlavy. Koruna byla slavnostně prohlédnuta a bylo shledáno, že je pravá a nepoškozená. Páni, rytíři, města královská v čele s Prahou, veškerá obec Království českého tak na místě od nespolehlivého krále Zikmunda převzala českou královskou korunu, symbol středověkého Českého království, do své ochrany. Z Jihlavy byly korunovační klenoty a zemská privilegia převezeny na Karlštejn. Místo uložení královských klenotů se poměrně často měnilo, např. hrad Velhartice, Jihlava, České Budějovice, Vídeň a další. Podrobný přehled o pohybu královských korunovačních klenotů naleznete v níže uvedené literatuře. Obecně lze říci, že ve středověku o nakládání s korunovačními klenoty rozhodovalo usnesení stavů stvrzené souhlasem panovníka.
Na Karlštejně byly korunovační klenoty uloženy ve výklenku nad oltářem v kapli sv. Kříže, který byl uzavřen zlacenou mříží. Tato část kaple byla oddělena další mříží. Celá kaple byla nepřístupná, uzavírala se klíči a pečetila. Ustálil se zvyk, že klíče od kaple byly ukládány na Pražském hradě u desk zemských. Tam také v roce 1541 shořely! Otevírání kaple bylo vždy komplikované a jen málokdy se obešlo bez pomoci zámečníka nebo dokonce bez mistra zednického. Konečně к otevírání kaple bylo velmi málo příležitostí. К návštěvě kaple, к převozu korunovačních klenotů či prohlédnutí zemských privilegií bylo třeba sněmovního usnesení a také souhlasu krále. К převozu klenotů dostávali purkrabí písemný příkaz od krále nebo od stavů. Královská koruna byla převážena do Prahy jen za výjimečných okolností, a to s ozbrojeným doprovodem manů karlštejnských nebo střelců od bran Pražského hradu. Šlo vždy jen o korunovaci krále nebo královny. Zcela mimořádně byla převezena do Prahy v roce 1577 к pohřbu císaře Maxmiliána II. Klenoty byly převáženy v truhlici, v Praze byly uloženy ve svatováclavské kapli na oltář a purkrabí karlštejnští, jejich manové a čeští páni a rytíři je dnem i nocí před dveřmi kaple hlídali. V nejbližší možné době bylo nutné klenoty vrátit zase na Karlštejn.
Druhé desetiletí 17. století vyvrcholilo českým stavovským povstáním, druhou pražskou defenestrací 23. května 1618 a konečně sesazením již druhého korunovaného českého krále Ferdinanda II. dne 19. srpna 1619. České stavovské povstání ovšem nebylo slavnou dobou husitskou a nebylo velkým hnutím lidovým. Válka, která na sebe nedala dlouho čekat, zatáhla do své smutné hry také české korunovační klenoty. Přestože české stavovské vojsko v červnu 1619 ohrožovalo Vídeň, 10. června bylo již poraženo u Záblatí v jižních Čechách. 26. června na poradě direktorů bylo rozhodnuto, aby české korunovační klenoty a zemská privilegia byly evakuovány z Karlštejna. Direktorské nařízení podepsalo dvanáct členů, mezi nimi Václav Budovec z Budova, Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Valentin Kochan z Prachova a další. Ve středu po sv. Janu Křtiteli, dne 30. června 1619, byly klenoty a zemská privilegia s vojenským doprovodem odvezeny z Karlštejna, aby se tam už nikdy nevrátily.
Od toho dne až do bělohorské bitvy 8. listopadu 1620 byly uloženy u desk zemských na Hradě pražském. Od převozu do Prahy až do korunovace Fridricha Falckého 4. listopadu 1619 je v deskách zemských, podle direktorského nařízení, ve dne v noci hlídali čtyři úředníci desk zemských. Zachovaly se dokonce i účty, kolik stavové deskovým úředníkům za hlídání platili, kolik připláceli na svíčky a na podzim i na otop. Za čtyři měsíce zaplatili direktoři za střežení korunovačních klenotů asi 300 kop míšeňských. Po korunovaci Fridricha Falckého vydali direktoři zvláštní „Patent o vartování koruny“, z něhož je zřejmá jistá úprava v hlídání koruny. Klenoty a zemská privilegia i nadále zůstaly u desk zemských, hlídat je ve dne v noci měli „lidé dobře zachovalí“, z nichž každý měl týdně dostat 6 kop míšeňských. Byli к nim však přibráni mani karlštejnští, kteří ochranu koruny měli ve svých povinnostech.
Ve dvacátých letech 17. století, po bitvě na Bílé hoře, klenoty skutečně ve svatováclavské kapli byly. Jejich přímou ochranu si tentokrát ponechal sám panovník. Nedůvěřoval ani katolické metropolitní kapitule. V kapli však nebyly uloženy na oltáři, ale buď ve sklepě pod kaplí, nebo vedle kaple ve sklípku (?), od nichž si panovník ponechal klíče. Z vlivu vyloučil i katolické stavy a 16. května 1625 zrušil úřad purkrabí karlštejnských. Tak si zajistil Ferdinand II. v Praze osobní dohled nad klenoty. Ovšem trvalý válečný stav zcela oprávněně nutil Habsburky hledat i pro české korunovační klenoty jistější uložení, než byla Praha, stále ohrožovaná nepřátelským vpádem. Zcizení klenotů bylo v této době zcela reálnou možností a neslo v sobě nebezpečí, že by jimi mohli být korunováni i jiní panovníci, než byli Habsburkové. Jakýkoliv přesun klenotů musel být proto velmi tajný.
V Praze však zůstaly klenoty až do saského vpádu na podzim v roce 1631. Za Josefa II. byla do Vídně převezena i královská svatoštěpánská uherská koruna. Po smrti Josefa II., když nastoupil Leopold II., podali čeští stavové novému panovníkovi požadavek, aby se dal korunovat českým králem, a zároveň žádost, aby české korunovační klenoty byly navráceny do Prahy. 26. srpna 1790 Leopold II. dekretem svolil. V Praze byla zvolena zvláštní komise z osmi zástupců stavů, která měla ve Vídni klenoty převzít. Přejala je však až následujícího roku dne 5. srpna stavovská komise, к níž se ve Vídni připojili zástupci Moravy a Slezska. Klenoty převážel do Prahy císařský kočár se šestispřežím, doprovázený více než deseti dalšími kočáry se stavovskými zástupci a s ochranným oddílem jízdy. Až 9. srpna byly klenoty se vší slávou dovezeny do Prahy. Celé odpoledne byly vystaveny na oltáři ve svatovácavské kapli a pak v nové skříni uloženy v místnosti vedle svatováclavské kaple. Protože už od dob Ferdinanda II. byl zrušen úřad purkrabí karlštejnských, Leopold II. na žádost stavů dne 25. července 1791 ustanovil nový úřad dvou strážců českých korunovačních klenotů. Jeden byl ze stavu panského
a druhý z rytířského. Pro oba byly zhotoveny klíče od korunní komory. Pražská část korunního archívu byla rovněž uložena u svatováclavské kaple a uzamčena pěti klíči. Protože byla velmi blízká spojitost mezi uložením korunovačních klenotů a korunního archívu, došlo ke spojení všech držitelů klíčů, a tak se od této doby poprvé ustanovuje sedm držitelů klíčů od českého státního pokladu — pěti původních klíčů od korunního archívu a dvou nově zhotovených klíčů pro strážce koruny. Na konci 18. století se korunovační klenoty znovu oficiálně dostaly do prostor svatováclavské kaple na místo svého původního uložení ze 14. století. Přece však již byla situace naprosto jiná. Neměly již místo na lebce sv. Václava, ani nebyly svěřeny péči svatovítské kapituly. Spolu s cennými státními listinami byly dány pod dohled především státním a zemským představitelům, mezi nimiž ovšem nechyběl pražský arcibiskup a zástupce metropolitní kapituly.
Změny v uložení klenotů a v upřesnění držitelů klíčů měly nastat po roce 1861. Při ústavních změnách v habsburských zemích bylo jednáno i o novém uložení českých královských korunovačních klenotů a korunního archívu. 5. června 1861 se sešla ve svatováclavské kapli komise, která měla prohlédnout korunovační klenoty a předat korunní archív к novému uschování. V roce 1864 pak podal zemský výbor návrh zemskému sněmu, aby bylo nově rozhodnuto jak o uložení českých korunovačních klenotů, tak i spravedlivěji upravena držba sedmi klíčů. Podle dosavadního stavu bylo rozdělení klíčů jen záležitostí císaře. Císař ze sedmi držitelů sám jmenoval čtyři hlavní — nejvyššího purkrabího Království českého, nejvyššího zemského písaře a oba strážce koruny. Tři další, a to pražský arcibiskup, zástupce kapituly svatovítské a pražský purkmistr — vykonávali tento úřad jen jako „přívěšek jiných důstojenství, kteráž nejsou s ústavou zemskou v nižádném spojení“, jak konstatoval návrh zemského výboru. Po dalším jednání bylo dohodnuto, že sedm klíčů od korunovačních klenotů, od nichž byl definitivně oddělen korunní archív, má být rozděleno takto: dva mají držet zástupci vlády (místodržící a korunní strážce z panského stavu), které jmenuje císař, dva mají mít nejvyšší maršálek zemský a strážce koruny ze stavu rytířského, které jmenuje zemský sněm, dva mají opatrovat zástupci církve — pražský arcibiskup a člen pražské metropolitní kapituly. Sedmý klíč měl zůstat pražskému purkmistrovi jako představiteli královského sídelního města Prahy.
Neúspěšné vedení prusko-rakouské války a vítězné tažení pruské armády do Čech vyvolaly ve vídeňských vládnoucích kruzích obavu, aby se česká královská koruna nedostala do rukou pruského krále. A tak opět české královské korunovační klenoty kvapně putovaly do Vídně. Podle císařského rozhodnutí byly dne 11. května 1866 klenoty odvezeny přísedícím zemského výboru F. A. Braunerem a místodržitelským radou A. Hlávkou a na císařský přijímací revers uloženy do císařské pokladnice. Nejvyšší maršálek Království českého vydal prohlášení, v němž zdůraznil, že převezení českých korunovačních klenotů do Vídně bylo vyvoláno nevyhnutelností válečného stavu, že je to opatření dočasné a pomíjející a „nijak státi se nemá újma právům a nárokům Království českého“. Proto také císař František Josef I., aby nezhoršoval i jinak vypjatou politickou situaci, vydal dne 21. srpna 1867 císařské nařízení o návratu českých korunovačních klenotů do Prahy.
Dříve než byly klenoty přivezeny z Vídně, bylo již rozhodnuto o jejich konečném umístění ve Svatovítské katedrále. Stala se jím místnost nad svatováclavskou kaplí, jejíž dvě okna jsou v průčelí vchodu do katedrály ve Zlaté bráně. V době převozu nebyla dosud úprava korunní komory dokončena. Z usnesení zemského výboru ze dne 13. února 1867 ji podle návrhu stavitele dómu architekta J. Krannera prováděl Spolek pro dostavbu chrámu sv. Víta. Klenoty byly proto zatím uloženy v korunním archívu a 30. října 1868 definitivně přeneseny do korunní komory nad svatováclavskou kaplí. Tam — uzavřeny pod sedmero klíči v pokladní skříni — mají své místo dodnes. Tam také zůstaly již jen jako historický symbol, přestože ještě v 19. století měly mít vlastně platnost politickou. Ke korunovaci už nikdy použity nebyly. František Josef I. ani císař Karel se korunovat nedali. Podrobný přehled včetně situace za okupace (2. Sv. válka) naleznete v níže uvedeném zdroji.
Zdroj: SKÝBOVÁ, Anna. České královské korunovační klenoty. 1. vyd. Praha: Panorama, 1982. 95, XX s.
Další informace o korunovačních klenotech za protektorátu lze studovat v jiné odpovědi služby Ptejte se knihovny: http://www.ptejteseknihovny.cz/dotazy/korunovacni-klenoty
SKÝBOVÁ, Anna. České královské korunovační klenoty. 1. vyd. Praha: Panorama, 1982. 95, XX s.
BRAVERMANOVÁ, Milena et al. České korunovační klenoty. 4., rozš. vyd. Praha: Správa Pražského hradu ve spolupráci s nakl. BB/art, 2008. 88 s. ISBN 978-80-7381-253-9.
ŠUMBERA, Andrej. Korunovační klenoty: jedinečná cesta do detailů nejvzácnějšího pokladu [CD-ROM]. Verze 1.0 (na úvodní obrazovce Verze 1.12). Praha: Digart, 2003. Požadavky na systém: Windows 95 a vyšší; monitor 1024x768.
TYKVA, Bedřich. Korunovační klenoty Království českého. 1. vyd. Praha: Obelisk, 1970. [10] s. Galerie Obelisk.
Historie a pomocné historické vědy. Biografické studie
--
Národní knihovna ČR
07.07.2016 08:00