-
To se mi líbí
-
Doporučit
Byla sice vdaná, ale...
Sblížila se s Janem Nerudou?
Byli i další muži (například profesor Pavel Ludvík Kučera)?
Zůstaly vztahy v platonické rovině nebo přešly i do fyzické?
Dobrý den,
neodvažujeme se polemizovat s obecně přijímaným názorem, který formuloval český literární kritik, novinář a spisovatel František Xaver Šalda a sice, že Karolína Světlá byla ženou bohabojnou s vysoce postavenými mravními hodnotami, morální autoritou, která by se k manželské nevěře nesnížila. Níže si dovolujeme citovat z dokumentu, o jehož závěry se opíráme.
Zdroj: JANÁČEK, Jiří. Devět fejetonů o Karolíně Světlé. Liberec: Česká beseda, 1999. 26 s. Zprávy České besedy: sborník krajanského sdružení rodáků a přátel Liberecka; č. 87. ISBN 80-238-4608-6.
• „Karolínu Světlou, žijící ve zcela odlišných poměrech, prošlou zcela odlišnou výchovou, dráždila Němcová „bezohlednou štědrostí“. Tušila, že v době, ve které obě žily, si Němcová svou bezprostředností připravovala „samé nesnáze, samé jen hoře, neb byla vedle toho důvěřivou a neprozřetelnou jako dítě“. Ona toho sama „nesčíslněkrát... byla svědkyní“. A v závěru zase musíme dát za pravdu jasnozřivé charakteristice Františka Xavera Saldy. Konstatoval: „Němcová byla jakýsi laskavý měkký epikurejec srdce a duše; Světlá přísný a nesmlouvavý puritán, stoik, který má smysl pro hrdou krásu veliké mravní pózy.“
• „Charakteristická slova pro Karolínu Světlou. Jsou citována z románu Láska k básníkovi (1860). Autorka ho umístila na hrob Isabely, hrdinky románu. Stejně však bychom onu charakteristiku mohli připsat mnoha dalším hrdinkám ze spisovatelčina díla a konečně snad i spisovatelce samé. Je všeobecně známé její rozhodnutí, když byla nucena řešit vztah k Janu Nerudovi. Tehdy také dokázala podřídit svůj cit vyšším mravním zákonům, které ji poutaly к manželovi Petru Mužákovi. Její vztah к Nerudovi vrcholil v roce 1862 a literární historie tomuto životnímu kroku přičítá někdy zlom v literární práci Karolíny Světlé. Byl prý to impulz к napsání tak mravně silných postav jako byla například Lucinka v románu Na úsvitě, Sylva ve Vesnickém románu nebo Evička v Kříži u potoka. Našli bychom jistě ještě řadu dalších postav, které štěstí osobní obětovaly za štěstí všeobecně lidské. Zajímavé na tom je, že Karolína Světlá nebyla ve svých přísných morálních postojích ovlivněna jen obětováním přátelství к Janu Nerudovi. Mravní a nezkalený základ, ale také úhel pohledu dávat v životě i literatuře přednost postojům obecně prospěšným, nesla v sobě snad již od mládí. Tyto rysy jí byly dány její povahou a posilovány výchovou. Pevný kruh povinností a morálních pravidel svíral spisovatelčiny osobní touhy a pocity. Nedokázala se nikdy, oproti Němcové, z neúprosné zákonitosti tehdejší starosvětské morálky vymanit. Přinášelo jí to někdy bolest v životě, ale dodávalo příkladnost jejím literárním postavám. Prozrazuje to již raná tvorba. Ostatní hrdinky románů (například Evička, Sylva, Frantina), ale i spisovatelka sama, byly silnější. Přiměly se zlo překonat, bolest potlačit. Dokazují to tolikrát citované věty z dopisu Karolíny Světlé Janu Nerudovi: „Vím, pane, poznala jsem cit velký, ušlechtilý, mocný, tak mocný, že jsem jej nezapřela, stojíc na pranýři a cítíc, že země pod nohama povoluje... Zdali byl poznán, nebo potupen, profanizován a zrazen, netáži se po tom, a nikdy jsem se netázala.“
A nakonec vlastní vnímání velkého publicisty a kritika F. X. Šaldy:
„ V roce 1911 dvěma statěmi na téma „Karolina Světlá a Jan Neruda“ v Národních listech a podruhé v Novině reagoval na vydání vzájemné korespondence Karolíny Světlé a Sofìe Podlipské, kde je tento vztah komentován. Dopisy Nerudovi vydala paní Anežka Čermáková-Sluková v Osvětě a chtěla jimi přispět к osvětlení vzájemného styku obou autorů. Šlo jí především „o působení Karoliny Světlé na Jana Nerudu“. Proti tomuto zveřejnění osobní zpovědi známé autorky se objevily jisté námitky. Šalda naopak otištění korespondence vítá a píše: „...v tomto případě jest možno ospravedlniti čin paní Čermákové-Slukové: neprohřešila se nikterak proti pietě k velkým nebožtíkům, zejména ne proti pietě Karoliny Světlé, o jejíž památku jí hlavně jde. Není pochyby; Světlá vychází z celé pře co nejlépe; vyrůstá před námi ve zjev nevšední, ve zjev veliké mravní síly a krásy.“
Šalda pak ve svých statích čerpá k úvahám o kladném působení Světlé na mladého Nerudu, který psal v roce 1858 Anně Holinové, že se cítí člověkem „tělesně i duševně zmalátnělým“ a žije již jen „mlhavým zbytkem bývalé své síly.“ Setkání se vzdělanou a oduševnělou ženou, jakou jistě Světlá byla, jej bezesporu vnitřně zasáhlo. K osvětlení vztahu dvou velkých spisovatelů citujme větší část Šaldova článku o Nerudovi: „Tento rozervanec a přesycenec stává se na počátku let šedesátých (přesně o něco dříve, r. 1858, kdy se připravuje almanach Máj) s ženou o čtyři léta starší v plném rozkvětu krásy duševní i tělesné a jest jí okouzlen: okouzlen jak intelektem, charakterem, srdcem, tak i ženou. Uchází se o její přízeň, dvoří se jí; zpovídá sejí ze své bídy mravní, z níž cynickou koketností nic nezakrývá a nic neumenšuje; vybuřuje v ní vedle odporu i krajní účast, pochopení, zájem, soucit, cit přátelský, sesterský a mateřský, snad i to, čemu říkávají Francouzové „amitié amoureuse“. Žena snaží se vyburcovali jej z jeho lethargic, z jeho lhostejnosti, z jeho cynické tuposti; zápasí s ním duchem a nutí jej, aby se sebral duševně a mravně, nemá-li podlehnout v tomto zápase; zachraňuje jej naposledy i hmotnou obětí od vězení dlužnického. „Tak, jak vyhledává koketa všecky prostředky tělesné krásy,“ píše Světlá „aby poutala, tak jsem já ze svého ducha čerpala všechny půvaby, jež v sobě skrýval, a zapředla jsem vzdorného zoufalce v kouzelnou jejich síť - nadarmo se bránil, nadarmo chtěl pak prchnout, nadarmo se zlobil, že ho jeho zábavy více netěší, že mu jeho milenky více zadost nečiní, že mu probouzející se chuť k životu více pohodlně umírati nedá, - já jej více nepustila, a přece jsem jej ustavičně odháněla, přece se nemohl ani jediným důkazem přízně chlubit, přec si ani netroufal mi říci, že mě zajímá, - on stokrát řekl, že mě více nenávidí než miluje, a já mu srdečně ráda věřila, neboť působila jsem v něm tělesní duševní změnu, jíž se nesmírně nerad podroboval“ - s touto neobyčejnou psychologickou znalostí vypisuje sama Světlá svou duchaplnou strategiku, která jí vynesla nakonec úplné vítězství. Stala se dobrým geniem mladého nevšedního muže; vrátila jej jeho dílu a jeho poslání; zachovala národu jeho prvního moderního básníka a protagonistu celé doby.“
Šalda věnoval Karolíně Světlé velikou pozornost, nejméně takovou jako druhé velké spisovatelce 19. století – Boženě Němcové. Uvědomoval si potřebu jejich tvorby, ale současně i rozdílnost jejich vidění světa. Světlá pro něho byla morální autoritou, kterou zůstává pro věrné čtenáře dodnes.
Historie a pomocné historické vědy. Biografické studie
--
Národní knihovna ČR
27.11.2018 19:25