-
To se mi líbí
-
Doporučit
Wikipedie zmiňuje původ v názvu hradu na Dyji: "Raabs, Rakús".
Dobrý den,
badatelé se shodují, že původ názvu Rakousko opravdu pochází od názvu pohraničního hradu. Naši předkové si sousední zemi pojmenovali jménem prvního většího místa, do kterého při cestách přes hranice přicházeli. Tímto místem byl pohraniční hrad Rakús (objevuje se i v podobách Rakuš, Ratgotz, dnes se nazývá Raabs) ležící na soutoku Rakouské a Moravské Dyje. Doklady tohoto místního jména zaznamenal na počátku 12. stol. ve své kronice již Kosmas.
Heinrich Kunstmann ve své studii uvádí, že pojmenování Rakousko je novější útvar, který vznikl obdobně jako jména zemí a měst jako např. Rusko, Německo, Polsko nebo Lipsko, Kladsko, Krnsko. Přípona „-sko“ společná těmto jménům chybí ve staročeském názvu pro Rakousko, což bylo Rakúsy, které se později diftongizací (= změna dlouhé samohlásky na dvojhlásku) druhé slabiky stalo Rakousy. Rakousy byl oficiální a obecný název pro Rakousko až do počátku 20. století.
Vývoj použití názvu Rakousko popisuje také Ladislav Hosák v článku „Rakousko a Rakousy“, ze kterého citujeme:
„Rozhodný obrat znamenalo dosti nevinné zavedení titulu dědičného císaře rakouského r. 1804, které pak vedlo k označení „císařský stát rakouský“ r. 1812. Existence státu českého tím ještě popřena nebyla, to učinila teprve ústava z 25. dubna 1848, která podobně jako ústava z 4. března 1849 zaváděla název „císařství rakouské“. Nový obrat v názvosloví přivedlo rakousko-uherské vyrovnání z r. 1867. V důsledku toho se císař rozhodl kabinetním listem z 14. listopadu 1868 pro název nového soustátí „Rakousko-Uhersko“. Tento název platil jen pro celou monarchii a byl užíván v mezinárodním právu. Jakési rozpaky byly se státem, který tvořily země neuherské. Zde se vláda neodvažovala zavést název Rakousko a volen byl název federalistický: „Království a země v říšské radě zastoupené“. Název byl neobyčejně dlouhý, a proto v tisku a v lidu se užívalo jméno Rakousko, odvozeného z názvu celé monarchie Rakousko-Uhersko. Vedle toho se užívalo, hlavně v žurnalistice, pojmenování Cisleithanie, česky Předlitavsko, v protivě proti území uherskému Transleithanii, Zalitavsku, poněvadž (z hlediska vídeňského) dělítkem mezi oběma státy byla zhruba řeka Litava.
Tak bylo až do prvé světové války. Za sílícího centralismu a germanizace byl název „Království a země v říšské radě zastoupené“ nahrazen v říjnu 1915 pojmenováním „Země rakouské“. Stále ještě ne Rakousko. Název Rakousko vznikl teprve po rozpadu monarchie r. 1918 pro území, které nepřipadlo žádnému z nově vytvořivších se států a žádnému z vítězných států spojenců, a to ve formě Německé Rakousko. Mírová konference toto pojmenování zamítla, a tak zůstalo pro stát jméno Rakousko (v češtině ovšem zůstalo vedle toho označení zemí Dolní a Horní Rakousy). Název Rakousko dočasně zmizel za okupace v letech 1938-45, kdy stejně dočasně byla zrušena pojmenování Dolní a Horní Rakousy, historicky nepříjemná pro jednotu „Velkoněmecké říše“, a kdy byla nahrazena jménem Gau Niederdonau a Gau Oberdonau, což ovšem bylo násilné a protiprávní.“
Publikace O češtině (3. díl) dále přináší obecný pohled na vývoj českých pojmenování cizích zemí:
„Ve staré češtině (tj. zhruba do konce 15. století) se nejčastěji používala pojmenování vycházející ze 4. pádu množného čísla jmen obyvatel příslušných zemí a zakončená na -y nebo -e (např. Šváby, Sasy, Hřěky/Řěky, Němce). Poměrně hojně se vyskytovala jména přejatá z latiny s příponou -ia (Brabancia), která byla počeštěna na -ie (Francie). Doložena jsou i souslovná označení, v nichž se k přídavnému jménu odvozenému z příslušného pojmenování státu přidává podstatné jméno země (např. ispanská země). Relativně vzácná byla ve starších dobách jména utvořená pomocí české přípony -sko, popř. jeho varianty -cko (např. Polsko, Uhersko). Převážně v literárních památkách přeložených z němčiny či vzniklých na základě německé předlohy nacházíme německé podoby jmen, často psané českým pravopisem, např. Englant, Frankách, Frankrejch, Frankrajch. Všechny uvedené způsoby se přitom užívaly paralelně, a to i v pojmenování jedné země, takže vedle sebe máme doložena např. pojmenování Slezia, Slezie, Slezy, Slezsko a Englant, anglická země, Anglie, Englie. Podobně jako v předcházejícím období i v 16. a 17. století jsou u českých jmen zemí nejfrekventovanější dva typy: po jmenování podle obyvatel (Španěly, Švýcary) a jména s příponou -ia/-ie (Gallia, Flišpania/Hišpanie, Arabie, Indie, Norvegie), která jsou charakteristická především pro vzdálené země.
Postupně se však začíná rozvíjet tvoření za pomoci české přípony -sko/-cko, které vrcholí v 19. století, tedy v době národního obrození. Jmény takto vzniklými jsou vytlačována jednak domácí pojmenování vycházející ze čtvrtého pádu obyvatelských jmen (Němce, Bavory Charváty/Chorvaty Skoty), jednak i část jmen přejatých z latiny a hojně se vyskytujících ve staré češtině (např. Burgundie, Irlandie, Norvejie, Hispánie, Španie, Skotie). Uvedené změny vyústily v současný stav, v němž je tvoření jmen zemí z pojmenování jejich obyvatel zcela neproduktivní a podoby jako Bavory, Španěly Švýcary vnímáme v protikladu k dnešním jménům Bavorsko, Španělsko, Švýcarsko jako zastaralé.“
Použité zdroje:
* HOSÁK, Ladislav. Rakousko a Rakousy. Zpravodaj místopisné komise ČSAV. 1968, 9(), s. 353-354. ISSN 0232-0266. Dostupné také z: https://kramerius.lib.cas.cz/uuid/uuid:86c7c376-f1d2-11e1-7963-001143e3f55c
* CIBULKA, Aleš. O češtině 3. Praha: Česká televize, 2010. S. 156-157. ISBN 978-80-7404-044-3. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:89f74460-5bb1-11e4-97e9-5ef3fc9bb22f
* KUNSTMANN, Heinrich. Rakousko - der čechische Name für Österreich. Germanoslavica, 1999, 6(1), s. 71-79. ISSN 1210-9029. Dostupné také z: https://kramerius.lib.cas.cz/uuid/uuid:2d18e030-eb5c-4934-85c6-432e7e124187
* DINGLEY, John. “On the Origin of Czech ‘Rakousko’, Slovak ‘Rakúsko.’” Harvard Ukrainian Studies. 2006, vol. 28, no. 1/4. S. 95–104. Dostupné také z: http://www.jstor.org/stable/41036945
* LUTTERER, Ivan, KROPÁČEK, Luboš a HUŇÁČEK, Václav. Původ zeměpisných jmen: etymologický slovník 1000 vlastních jmen zemí, měst a přírodních objektů z celého světa. Praha: Mladá fronta, 1976. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:e8614be0-5573-11e7-bfb1-005056827e52
* ČERNÁ, Anna. Na co se nás často ptáte. Praha: Scientia, 2002. s. 112. ISBN 80-7183-260-X. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:0414eda0-1cbb-11e4-8e0d-005056827e51
Jazyk, lingvistika a literatura
Hradec Králové
Národní knihovna ČR
19.09.2022 08:00