-
To se mi líbí
-
Doporučit
Dobrý den, pokud vím, očkování se provádělo již na přelomu 18. a 19. století, existuje, prosím, k historii očkování nějaká literatura? Zajímalo by mne, jak tenkrát probíhalo, kde se brala očkovací látka apod. Děkuji Vám za informaci.
Dobrý den,
děkujeme za Váš dotaz.
Historie očkování
Za skutečného zakladatele očkování je považován skotský lékař Edward Jenner. Ten koncem 18. století pozoroval na skotském venkově, že chovatelé dobytka, kteří přišli do styku se zvířaty infikovanými kravskými neštovicemi a sami se touto chorobou také nakazili, byli chráněni před infekcí pravými neštovicemi. Na základě tohoto zjištění začal Jenner provádět první vědecké pokusy. Obsah puchýřků kravských neštovic přenášel na zdravé jedince s cílem vyvolat u nich přirozenou ochranu proti pravým neštovicím. 14. 5. 1796 přenesl kravské neštovice z puchýřku mladé dojičky Sarah Nelmesové na venkovského chlapce Jamese Phippse. Chlapec onemocněl kravskými neštovicemi, ale za 6 týdnů se uzdravil. Jenner ho poté infikoval vakcinační dávkou pravých neštovic. Nemoc u chlapce nepropukla. Tento pokus je považován za první skutečné očkování.
Jennerova metoda se záhy rozšířila po celé Evropě. Na území habsburské monarchie jsou počátky aplikace ochranného očkování spjaty s rokem 1800. V Brně použil vakcínu dovezenou z Německa lékař Alois Carl a očkoval s ní děti z místního sirotčince.
Dalším významným průkopníkem vakcinace byl o století později Louis Pasteur. Ten na základě Jennerovy vakcíny a vlastního pozorování nejprve připravil očkovací látky proti drůbeží choleře (1881) a antraxu (1881). Největšího úspěchu dosáhl až očkováním proti vzteklině. Mnohonásobným pasážováním viru vztekliny na pokusných zvířatech se mu podařilo oslabit virulenci viru natolik, že jej mohl použít k přípravě očkovací látky. 6. 7. 1885 pak Pasteur touto vakcínou zachránil život devítiletému chlapci Josephu Meisterovi, kterého pokousal vzteklý pes. První Pasteurovy vakcíny vcházely z poznatku, že opakovaným pomnožením patogenního mikroorganismu za specifických podmínek v umělém kultivačním médiu lze snížit jeho virulenci. Aplikace oslabeného mikroorganismu do vnímavého hostitele pak napodobuje přirozený průběh infekce a současně indukuje dostatečně silnou obrannou reakci zprostředkovanou buněčnou imunitou.
Nedlouho po Pasteurových objevech se podařilo připravit i první inaktivované (usmrcené) vakcíny. Koncem 19. století tak byly postupně vyrobeny celobuněčné očkovací látky proti choleře, břišnímu tyfu a moru. Usmrcení původců těchto onemocnění bylo zpravidla prováděno tepelnou nebo chemickou inaktivací.
Metody výroby a testování však byly v těchto časech z dnešního hlediska velice primitivní a nestandardní.
V průběhu 20. století nastala dramatická expanze v oblasti vývoje očkovacích látek, a to nejprve po 1. světové válce. Vakcíny proti diftérii, tetanu, dávivému kašli a TBC jsou ze 30. let.
Ve vývoji virových vakcín se stal průlomem Endersenův a Peeblesův objev technologie buněčných kultur. John F. Enders se svými mladšími kolegy T. H. Wellerem a F. C. Robbinsem publikovali roku 1949 svůj objev, že virus dětské obrny (poliomyelitis) lze úspěšně pěstovat in vitro na různých typech tkání. Tím mohli omezit pokusy na živých zvířatech, otevřeli cestu k vývoji vakcín proti virovým onemocněním. Na základě jejich techniky vyvinul roku 1952 Jonas Salk první vakcinu proti dětské obrně. Roku 1954 izoloval Enders a Peebles virus spalniček na tkáňových kulturách z buněk lidských a opičích ledvin a roku 1960 začali plošně testovat vakcínu proti spalničkám. O rok později byl oznámen úspěch a roku 1963 se deaktivovaná vakcína dostala na trh.
LEBL, Jan. 1888-2019: od "očkování v moravské vesnici" k epidemii spalniček. In: Očkování u dětí. První vydání. Praha : Galén, [2020]. 2020, s. 35-40. ISBN: 978-80-7492-463-7.
BOŠTÍKOVÁ, Vanda — SALAVEC, Miloslav. Historie varioly. Česká dermatovenerologie, 2020, roč. 10, č. 1, s. 48-50. ISSN: 1805-0611.
SLEHA, Radek — BOŠTÍKOVÁ, Vanda — JANOVSKÁ, Sylva — HOBZOVÁ, Lenka — KUKLA, Rudolf. Od Jennera k moderním vakcínám. Vakcinologie (Praha), 2015, roč. 9, č. 3, s. 139-143. ISSN: 1802-3150.
HAVLÍK, Jiří. Variola vera - pravé neštovice a Edward Jenner. Vakcinologie (Praha), 2011, roč. 5, č. 2, s. 74-75. ISSN: 1802-3150.
KOHL, Igor. Očkování v minulosti a v budoucnosti. Postgraduální medicína, 2002, roč. 4, Příloha (Očkování v terénní praxi), s. 10-15. ISSN: 1212-4184.
GÖPFERTOVÁ, Dana. Historie očkování. Postgraduální medicína, 2002, roč. 4, Příloha (Očkování v terénní praxi), s. 5-9. ISSN: 1212-4184.
Jak to bylo s očkováním. Diagnóza (Praha), 1999, roč. 2, č. 7, s. 15. ISSN: 1212-3595.
CUŘÍNOVÁ, Ludmila. Z historie vakcinace v 19. století. Statim (Praha), 1994, Roč. 3, č. 10, s. 18. ISSN: 1210-437X.
UTIKAL, B. Začátky vakcinace v Čechách. Vybráno z dějin očkování v Čechách. Farmakoterapeutické zprávy, 1982, Roč. 28, č. 4, S. 440-445. ISSN: 0428-0288.
Lékařství
--
Národní lékařská knihovna
18.06.2021 06:27