Co obnášelo bytí severským jarlem v raném středověku.

Text dotazu

Dobrý den,
Měl bych o nich několik dotazů.
Za prvé: Je pravda, že jarl byl pouze jeden a byl to muž s nějvětší mocí v zemi po králi, nebo to platí pouze pro mladší období?
Za druhé: Byl to ryze dědičný titul nebo, na což jsem někde narazil zmínku, byli často i volení?
Za třetí: Byl Erik Rudý, defacto vládce Grónska, samostatný (král nebo jarl) nebo podléhal pod nějakého krále? (Případně jaký byl statut Grónska jako takového.)
Děkuji

Odpověď

Dobrý den,

obáváme se, že na Vaše otázky nedokážeme úplně uspokojivě odpovědět. Zdroje, které jsme k problematice raného středověku a dějinám severských zemí nalezli, příliš informací k titulu jarla neobsahují, jedná se vždy vesměs o velmi stručné zmínky. Máme ve fondu ještě několik publikací k dějinám Skandinávie, Norska aj. v angličtině, které jsme nestihli v rámci časového limitu pro zaslání odpovědi prostudovat. Projdeme i tyto knihy a odpověď bychom Vám zaslali začátkem příštího týdne.

Z údajů, které jsme získali, se domníváme, že jarl nemusel být vždy pouze jeden. Anglická Wikipedie sice uvádí, že ve Švédsku byl titul jarl v polovině 10. století užíván výlučně jedinou osobou (https://en.wikipedia.org/wiki/Swedish_jarls), podobně v Norsku (na pevnině) byl obvykle také pouze jeden, případně žádný jarl (https://en.wikipedia.org/wiki/Earl), ale v textu chybí přesné citace, proto bychom tato tvrzení neradi pokládali za naprosto věrohodná.

Opravdu se však jednalo o nejvyšší titul po králi, to platí i pro období raného středověku.

Informaci o tom, že by se jednalo o výhradně dědičný titul, žádný z nalezených dokumentů nepotvrdil. Z textů spíše vyplývá, že titul mohl udělit také král.

„Z konce 9. století, kdy si někteří králové snažili podmanit nejdůležitější kraje země a rozšířit svou „ríki“ (moc jednoho vládce nad určitým územím), známe také titul „jarl“. Byl to nejvyšší titul po králi a patrně ho získával nejmocnější „høvding“ v kraji (náčelník či velmož, který se domohl určité moci z titulu svého bohatství, významného rodu, obratnosti v boji apod.), popř. høvding pověřený králem doménou nad určitým územím.

Tento titul se užíval ještě ve 13. století.“

Zdroj: HROCH, Miroslav, KADEČKOVÁ, Helena a BAKKE, Elisabeth. Dějiny Norska. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2005. Str. 25, 43. Dějiny států. ISBN 80-7106-407-6.

„Skandinávské osady, jež byly od sebe vzdáleny většinou mnoho kilometrů, se sdružovaly do jakýchsi okresů vedených předákem, na němž se všechny obce shodly. Takovou funkci dostal člověk, který ničím výrazně vynikal. Mohl to být například první usedlík v kraji, vážený starší muž, který díky dlouhým životním zkušenostem získal větší moudrost než ostatní, anebo šťastlivec, jenž podle mínění druhých dovedl rozmlouvat s bohy. Navzdory svým přednostem však mnohdy musel svou autoritu prosazovat nejhrubším násilím a v případě potřeby si přivolat na pomoc posily z různých končin okresu. Předáci organizovali nájezdy na jiné skandinávské vesnice, aby se pomstili za domnělou či skutečnou urážku či výhrůžku nebo prostě jenom proto, aby získali kořist.

Když se vesnice začaly rozrůstat a jejich vliv se rozšířil, získali někteří předáci velkou moc a postupem času dostali titul jarl, což byl nejvyšší titul po králi. Velmoži, kterým náležel, se každoročně scházeli na sněmu zvaném landting, na němž volili krále, vyhlašovali války nebo řešili sporné záležitosti související se zněním zákonů.“

Co se týče Vaší poslední otázky, dějiny skandinávského osídlení v Grónsku patří mezi jedny z nejméně známých etap středověké historie. Některé dokumenty o Grónsku hovoří jako o norské kolonii, Grónsko však zřejmě bylo zhruba do poloviny 13.století relativně nezávislé a nepodléhalo žádné nadvládě. Erika Rudého bychom patrně za nějakého svrchovaného vládce Grónska považovat nemohli, ale je pravděpodobné, že jeho postavení patřilo v Grónsku mezi nejvyšší. Podrobněji viz dále, za důležité pokládáme zejména informace ze studie Vladimíra Polacha.

„V období osídlování a rané historie Grónska neměli Gróňané-Seveřané diplomatické styky s okolím, netvořili vojenské aliance, nepodepisovali dohody a smlouvy (s výjimkou snad – nedochované – smlouvy s norským králem z 60. let 13. století, kterou vstupovali do stejného podřízeného vztahu k norskému království jako Island). Jejich život byl během prvního (a nejspíše i následujících) století narušen snad jen objevitelskými výpravami do Ameriky, pronikáním křesťanství a občasnými návštěvami obchodních lodí z Islandu, Norska a možná i z jiných míst.

Lze předpokládat, že si Gróňané s sebou z Islandu (pozn.: Erik Rudý byl původem Nor, ale Norsko musel kvůli prohřeškům svého otce opustit; vydal se proto na Island, odkud však byl po konfliktu a zabití sousedního sedláka také poslán do vyhnanství) vzali nejenom hmotné statky, ale také statky duchovní, především pak způsob správy celé komunity. Ačkoliv v Grónsku nemáme zpráv o lokálních sněmech, þinzích (1. os. sg. Þing), ani o funkci náčelníků (goði, pl. goðar) a nevíme, zda se místní komunita orientovala a chovala dle zvyklostního islandského práva, není na druhou stranu příliš důvodů se domnívat, že by tomu tak – s lokálními variacemi – nemělo být. Z pozdější tradice, která je evidentně orientovaná na osobu Erika Rudého a jeho potomků, lze také odvozovat, že jeho rod patřil mezi nejváženější a je tedy možné, že právě Erik a jeho synové a potomci fungovali, minimálně ve Východním osídlení (kde se Erik usadil), jako místní goðar (mohli mít také funkci zákonopravce, lögsögumaðr).“

Zdroj: POLACH, Vladimír P. Středověké Grónsko a Amerika – Vínland. In Mediaevalia Historica Bohemica. 2005, roč. 10, s. 7-70. ISBN 80-7286-091-7.

„Sága o Gróňanech“, jedna ze dvou tzv. ság o Vínlandu – druhou ságou je „Sága o Eriku Rudém“ (tyto ságy tvoří v podstatě kostru našich „znalostí“ o objevných plavbách Seveřanů do Ameriky na začátku 11. stol. a o dějinách starých grónských Seveřanů vůbec), o Eriku Rudém mluví jako o Jarlovi, bohužel bez bližšího vysvětlení.“

Zdroj: INGSTAD, Helge. Kolumbus nebyl první. Překlad Břetislav Mencák. 1. vyd. Praha: Orbis, 1971. Str.35.

O tom, že Erik Rudý zřejmě nebyl jediným grónským náčelníkem, hovoří také publikace „Mořeplavci, cestovatelé, objevitelé“ od Hermanna Schreibera:

„Na druhé plavbě byl Erikovým druhem sedlák Herjúlf. Erik a Herjúlf se poté stali náčelníky obou grónských osad. Erik si vybral fjord, chráněný proti studeným větrům vysokým horským hřbetem, který poskytoval značně velké plochy pastvin. Herjúlf se usadil dále na jihu. Jeho vesnice Severní osada dostala jméno Vestri byght (Západní osada), jižní Eystri byght (Východní osada), což bylo později příčinou mnoha záměn, protože obě osady ležely na mírném jihozápadním pobřeží Grónska.“

Zdroj: SCHREIBER, Hermann. Mořeplavci, cestovatelé, objevitelé: 4000 let objevných cest. 1. vyd. Praha: Olympia, 1974. Str. 140-142.

Podrobnější informace by Vám mohl poskytnout ještě např. Ústav germánských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (http://www.ff.cuni.cz/fakulta/katedry-a-ustavy/ustav-germanskych-studii/) nebo Ústav germanistiky, nordistiky a nederlandistiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (http://www.phil.muni.cz/german/).

Obor

Historie a pomocné historické vědy. Biografické studie

Okres

Knihovna

Národní knihovna ČR

Datum zadání dotazu

19.08.2015 18:55