Církevní inkvizice

Text dotazu

Dobrý den.
Chtěl bych se zeptat: Jsou nějaké historické podklady k tomu, že církevní
inkvizice souzené lidi ve většině případů nemučila a hlavně neodsuzovala k
trestu smrti? Je pravda že rozsudky k smrti byly světskou záležitostí- tedy
že trest smrti mohl dát jen panovník?
A také: je pravda že mučení v inkvizičních procesech nesmělo vést k prolití
krve?

Odpověď

Dobrý den,

předem bychom se rádi omluvili za opožděné zaslání odpovědi na Váš dotaz, více času nám zabralo procházení jednotlivých dokumentů, které se tématu inkvizice věnují.

Jako historické prameny k dějinám inkvizice slouží zejména dochované dokumenty inkvizičních tribunálů, které byly vedeny a informace do nich zaznamenávány s nesmírnou přesností a pečlivostí (badatelům jsou k dispozici i dokumenty vatikánských archívů týkající se římské inkvizice).
Mučení bylo běžnou součástí postupů středověkého soudnictví, nejrůznější mučící nástroje používaly po celé Evropě v průběhu středověku prakticky všechny tribunály. Ačkoli mučení používala církev vůči podezřelým z kacířství ještě před zřízením inkvizičních tribunálů, povolil mučení ke zjišťování pravdy u soudu teprve papež Inocenc IV. bulou "Ad extirpanda" z roku 1252. Inkviziční tortura byla také v porovnání s tou, kterou aplikovaly světské soudy, i o poznání mírnější. Bez jakéhokoliv přehánění lze konstatovat, že například španělská inkvizice byla, co se týče repertoáru mučících technik a technologií mnohem méně vynalézavá než tehdejší laická justice. Měla pro to ostatně své vlastní dobré důvody. Těla mučených neměla být, pokud možno, mrzačena takovým způsobem, aby to zanechávalo trvalé viditelné následky. Nebylo totiž možné zcela vyloučit, že dotyčný bude nakonec zproštěn viny a propuštěn, viditelná poranění by potom v "normálním"
světě vzbuzovala nežádoucí pozornost. Neměla být - na rozdíl od světských mučíren - prolévána krev, to s poukazem na fakt, že krev za lidstvo prolil sám Ježíš a kacíři tudíž nejsou hodni se mu tímto způsobem přiblížit.

Citujeme z knihy I. Griguleviče, Dějiny inkvizice:
"I když se v některých procesech s kacíři nemluví o mučení, neznamená to, že se mučení používalo jen ve výjimečných případech. Církevní historik inkvizice E. Vacandard byl nucen uznat: skutečnost, že se u mnoha procesů nemluví o mučení, lze vysvětlit tím, že výpověď učiněná na mučení byla považována za neplatnou, nepotvrdil-li ji obžalovaný "dobrovolně" po 24 hodinách. Toto potvrzení bylo zaznamenáno v protokolu s poznámkou, že bylo učiněno dobrovolně bez použití výhrůžek a násilí."

Historikové španělské inkvizice například uvádějí, že útrpného výslechu se užívalo zhruba ve třetině inkvizičních procesů.

Na rozdíl od světských soudů, kde bylo rovněž užíváno mučení, inkvizici záleželo na tom, aby vyslýchaný nezemřel, nýbrž aby mu byla vina skutečně prokázána a on ji přiznal. Za to mu pak byl vyměřen adekvátní trest, který byl exemplárně a s výstrahou proveden.

Bylo by mylné domnívat se, že všechny testy udělené inkvizičními soudci patřily do kategorie nejvyšší - tedy upálení. Byly odstupňovány podle výše poklesku. Mezi mírné tresty patřila povinnost dotyčného absolvovat náboženskou pouť do některého významéno poutního místa křesťanského světa, veřejně se kát ze svých hříchů, nést kříž během křesťanských slavností nebo zaplatit peněžitou pokutu. Ve vážnějších případech nastupovalo vězení a konfiskace majetku. Nejvyšší trest, který mohl středověký inkviziční tribunál na dotyčného uvalit, spočíval v doživotním žaláři. Pokud totiž provinění bylo ještě vážnějšího charakteru, inkvizice předávala hříšníka k potrestání světské autoritě, což automaticky znamenalo trest smrti na hranici. 

Nejvyšší trest, hranice, byl určen kacířům, kteří se nemínili svých bludů zříci a neprojevili nad svými činy žádnou lítost, a recidivistům, kteří se vážných deliktů dopustili opakovaně. Tito odsouzenci byly inkvizicí vyobcováni z církve a "propouštěni na svobodu", tzn. že církev odmítala již dále pečovat o jejich věčnou spásu a zříkala se jich. Zatvrzelý kacíř neměl nárok na křesťanské slitování, milosrdenství a lásku. Muselo ho nikoli obrazně, ale doslova pohltit peklo. Pokud se ani v poslední chvíli před popravou odsouzenci neodhodlali "smířit se" s církví, byli upáleni zaživa.
Jestliže projevili lítost a učinili pokání, byl jim trest zmírněn v tom smyslu, že byli napřed uškrceni a páleno bylo posléze již jenom jejich mrtvé tělo. Trestání probíhalo v režii státní moci, neboť inkvizitoři podezřelého zatkli, věznili, vyslýchali, mučili, soudili a odsoudili, leč krok poslední, provedení trestu, připadl státu, kterému inkvizice odsouzence předávala.
Pokud někdo zemřel ještě před popravou, či pokud se mu podařilo před inkvizicí uprchnout a byl souzen v nepřítomnosti, "upálen" byl alespoň jeho obraz (efigie).

Podrobnější informace o dějinách inkvizice můžete získat např. z následujících zdrojů, ze kterých jsme čerpali:

* CHALUPA, Jiří. Inkvizice : stručné dějiny hanebnosti. Praha : Aleš Skřivan ml., 2007. 159 s. : il., portréty ; 17 cm. (Karavela ; sv. 3). ISBN 978-80-86493-22-0.
* HROCH, Miroslav; SKÝBOVÁ, Anna. Králové, kacíři, inkvizitoři. Praha:
Československý spisovatel, 1987 (Vimperk : Stráž). 325 s. : il. ; 20 cm.  
* GRIGULEVIČ, Iosif Romual'dovič. Dějiny inkvizice. Praha : Svoboda, 1982 (Rudé právo). 388 s.: [28] s. fot. ; 21 cm.
* MRÁČEK, Pavel K. Upalování čarodějnic a inkvizice: mýtus a skutečnost.
Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2006. 85 s. ; 21 cm. ISBN 80-7266-229-5.

Obor

Historie a pomocné historické vědy. Biografické studie

Okres

--

Knihovna

Národní knihovna ČR

Datum zadání dotazu

06.09.2010 09:58

Přidat komentář

Pokud chcete přidat komentář, zadejte jej do formuláře níže. Nejsou povoleny žádné formátovací značky. Adresy na web nebo emailové adresy budou automaticky transformovány na aktivní odkazy. Komentáře jsou moderovány.

Kolik je 4+4 ?

Hledání v archivu