České bojovnice

Text dotazu

Dobrý den,

chtěla bych se zeptat, jestli existuje nějaká literatura/zdroje o ženách bojovnicích z české historie. Známé jsou pověsti o Dívčí válce, Vavřinec z Březové se zmiňuje o tom, že na Vitkově hoře bojovaly i ženy a dočetla jsem se, že Johana z Rožmitálu "vyjela v čele svého vojska" (zde si nejsem úplně jistá, co si pod tím představit). Vzhledem k tomu, že se v historických knihách dočítám o ženách bojovnicích z celého světa, přijde mi nepravděpodobné, že by se toto téma ve zdrojích naší historie také nedalo dohledat... Moc díky za jakoukoliv radu!

Odpověď

Dobrý den,

děkujeme za zajímavý dotaz. Pokusili jsme se pátrat, zda se někdo již rolí žen v bitvách a bojích v české historii zabýval. Tomuto tématu je věnována kapitola Žena a válka v knize Žena v českých zemích od středověku do 20. století (s. 340-357) autorky Mileny Lenderové (viz níže). Role žen v bojových konfliktech je zmiňována i v dalších kapitolách, např. Ženy v reformním husitském hnutí (s. 180-183). 

Další období, které je poměrně podrobně z tohoto pohledu zmapováno, je období 2. světové války.

Zdá se, že v českých zemích se ženy do válečných konfliktů po době husitské až do konfliktů 1. a 2. světové války zapojovaly jako „vojačky“ minimálně. V 1. světové válce bychom české ženy též našly především v roli podpory vojákům mužům – zdravotnice, dělnice při výrobě zbraní, personál v zázemí… Ve 2. světové válce se pak již objevují ženy přímo v bojích (viz níže).

Ve Starých pověstech českých najdeme zmínku o dívčí válce vedenou Vlastou a jejich spolubojovnicích (např. Šárce), které se snažily vládnout mužům, ale byly poraženy.

JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. 2. vyd. ve SNDK. Praha: SNDK, 1951. Knižnice pro národní školy. S. 43-47.

HRNČÍŘ, František, ed. Dějepis národa českého. V Nymburce: Fr. Hrnčíř, 1904. s. 20.

Dále se o ženách v bitvách v české historii více hovoří v souvislosti s husitskými válkami. Ale i tato skutečnost je některými historiky zpochybňována.

 „Poměrně paradoxně určitou změnu v postavení žen přineslo husitství. Jan Hus ve svém učení poukázal na rovnoprávné postavení muže a ženy před Bohem, ženy ctil, byť obecně nahlížel na ženu jako překážku mužovy čistoty. Husitské ženy nejen bojovaly se svými muži za prosazení zákona Božího, ale také pomáhaly např. při opevňovacích pracích. Také tzv. Žižkův vojenský řád se vztahuje na muže stejně jako na ženy.“ (http://www.e-stredovek.cz/view.php?cisloclanku=2009020001)

Bitva na Vítkově

„Finanční tíseň neumožňovala Zikmundovi tažení protahovat, namísto zdlouhavého obléhání Prahy se proto rozhodl pro okamžitý útok. Ten byl plánován ze tří stran. Hlavní voj měl směřovat přes Špitálské pole a Vítkov, doplněn měl být výpadem z Vyšehradu a přes Karlův most. V cestě tomuto plánu stálo jediné – opevněný vrch Vítkov a na něm Žižka a jeho lidé (prameny hovoří o pouhých 26 mužích a 3 ženách!). (https://www.bellum.cz/bitvy-na-vitkove-a-pod-vysehradem.html)

V literatuře je role žen v bitvě na Vítkově dokumentována např. zde:

KRATOCHVÍL, Miloš Václav. Husitská kronika. 1. vyd. Praha: SNDK, 1956. s. 90.

Též Johana z Rožmitálu je prezentována jako válečnice.

„Naše historie je plná silných ženských osobností. Jednou z nich je i Johana z Rožmitálu, která se v srpnu 1470 postavila do čela armády a zabránila vpádu cizích vojsk.“ (https://padesatprocent.cz/cz/johana-z-rozmitalu-ceska-kralovna-bojovnice)

O Johaně z Rožmitálu více nalezneme též v publikaci:

 JAROLÍMKOVÁ, Stanislava. Co v učebnicích nebývá, aneb, Čeští panovníci, jak je (možná) neznáte. 1. díl, (Od Sáma k Ludvíku Jagellonskému). Vyd. 1. Praha: Motto, 2006. ISBN 80-7246-310-1. s. 256.

„Johana z Rožmitálu… Vynikala kromě jiného rozhodností a podnikavostí, takže když například roku 1470 vpadl do šech zmíněný Matyáš Korvín právě v době, kdy byl její muž na „služební cestě“, postavila se do čela zemské obrany a řídila vojsko.“ O ženách a jejich roli ve válečných konfliktech 19. století se v kapitole Žena a válka věnuje Milena Lenderová ve své knize Žena v českých zemích od středověku do 20. století. Mimo konflikty 19. století ve své publikaci zmiňuje též období husitských válek, kdy je možné historicky doložit ženy v bojích v Čechách.  Dovoluji si zde citovat úryvek:

 

„Bojovnice a „vojačky“

Vlna vlastenectví, která se v evropských zemích zvedla jako odpověď na napoleonskou dobyvačnost, přivedla do řad obránců vlasti i ženy. Nebylo jich mnoho, nicméně byly ochotné (a také schopné) bránit svou zem před jakýmkoliv nepřítelem, dočasně se postavit po bok mužům ve více či méně pravidelných jednotkách. Chtěly pozvednout zbraň za ideál, kterému věřily. Proti napoleonským vojskům bojovaly ve Španělsku, v Rusku i v alpských údolích v době povstání Andrease Hofera. Jistý „mladý střelec“ August Renz, ve skutečnosti prý Eleonora Procházková, dcera českého exulanta z Nové Vsi u Budína, statečně bojovala a byla těžce raněna v bitvě u Katzbachu koncem léta 1813.

Evropa válčila - třebaže méně často a méně intenzivně - i po porážce napoleonské Francie. Roku 1830 si sympatie získala mladá polská hraběnka Emilie Platerowa, která se v mužském oděvu postavila v čelo oddílu vojska a sdílela s polskou revoluční armádou všechny útrapy i válečná nebezpečí. Jako „Pannu Orleánskou“ ji oslavovali němečtí básníci a referovaly o ní Prager Zeitung i Pražské noviny. Několik žen se chopilo zbraní v letech 1848-1849, většinou aby bránily barikády a své ideály. Ženy-bojovnice se stávaly symboly, námětem pro básníky, malíře, dokonce pro ideology. Reálná skutečnost si následně většinou žila svým vlastním životem, který měl tím blíže к ideální mystifikaci, čím více bylo třeba zdůraznit oprávněnost a hodnotu boje. Pohled 19. století, pro který bylo spojení křehké ženy a tvrdého boje zajímavé právě oním ojedinělým kontrastem a výlučností, jako by zůstával do jisté míry stále aktuální - dokladem budiž i zájem prvního ženské časopisu Lada, který roku 1862 přinesl minimálně tři informace o ženách (nikoli Češkách!) ve válečném poli.

Některé ženy zůstávaly za války v bezprostřední blízkosti vojáků, aniž by samy bojovaly. Zatímco manželky, dcery a matky důstojníků na ně většinou čekaly někde v zázemí, případně v místech zimních kvartýrů, později v bezpečí posádkových měst, partnerky řadových vojáků (sňatek zde byl obtížný, nikoli nemožný), bývaly v jiné situaci. Měly sice nárok na podporu, na erární byt a „porci chleba“ denně; armáda však počet podpor limitovala a ženy byly většinou tlačeny к podepsání reversu, „že ona i budoucí děti od pluku podpory nežádá a požadovati nebude, vyjímaje tehdáž, když v předepsaný počet žen vřaděna bude“.

V reversu se uvádělo ženino případné jmění. Důstojnické vdovy žily většinou v nouzi, dostávaly jen úrok z „vdávečné“ kauce, někdy ani ten ne. Když byla zrušena doživotní vojenská služba, byla nařízena finanční podpora vdov po důstojnících, současně měly mít přednost - spolu s vdovami po úřednících - v přidělování trafik.

„Vojačky“ žily s mužem tak, jak armáda vyžadovala. Byla-li válka, pak na pochodu. To se týkalo i případných dětí. Vysoký počet žen v armádě byl typický hlavně pro francouzskou revoluční armádu - marně se o jeho redukci pokusil svým dekretem z března 1793 konvent - ženy se však vyskytovaly i v armádách koaličních. Nejen manželky: pluky věrně provázely i „snoubenky“, některé z žen prostě jen „šly s plukem“. „Pan velitel“ to dovolil, případně nic nenamítal. Uděl těchto žen-markytánek, jejichž existenci zachytil například Karel Jaromír Erben v Prostonárodních českých písních či Josef Kajetán Tyl v Paní Marjánce, matce pluku, byl tvrdý. Někteří historikové vidí v markytánkách předchůdce dnešních logistiků, třebaže šlo o civilní osoby, které nenosily uniformu. Ty šikovnější provozovaly drobný obchod, ostatní pro vojáky praly, šily, vítaná byla posluha všeho druhu. Za napoleonských válek jejich počty nebyly zanedbatelné, někde dokonce jedna žena připadla na šest mužů. Rozdíly byly v druhu zbraně, nejvíce ženského doprovodu patřilo zřejmě к pěším plukům. Čím speciálnější úkoly a technika, tím menší počet provázejících žen. Tento patrně obecně tolerovaný jev se mohl zkomplikovat ve chvíli jakéhokoli konfliktu. Velitel útvaru byl bezmocný.

Nemohl ženám nic nařídit, nebyl povinen jim poskytovat žádnou výjimečnou pomoc. Pokud se dostaly do rozporu se zákonem, musel je předat civilnímu soudu, nemohl na ně vztáhnout vojenská nařízení. Většinou šlo o vrchnostenskou justici, téměř vždy velmi daleko od jejich domova. Justiciár nebo vrchní poslal takovou ženu, i když neprovedla nic nezákonného, do jejího rodiště.

Jak se v průběhu 19. století měnila právní situace armády v habsburské monarchii, zbývalo pro tyto ženy stále méně místa, až zmizely úplně. Zbyly civilní osoby, které například provozovaly kantýnu v kasárnách (této činnosti se věnovali i muži), ale to byl zcela jiný druh vztahu к armádě. Šlo o civilní sektor nabízející své služby, byť za specifických podmínek, armádě, ne o její součást. V 19. století se vojenský svět stal - na relativně krátkou dobu - výlučně mužskou záležitostí. Od vydání branného zákona v roce 1868 až do první světové války ženy z armády zmizely, ať jako manželky nebo poskytovatelky materiálních služeb, kde je nahradil vojenský sluha či „ordonanc“. Změnil to první světový válečný konflikt, přivádějící ženy, například v ošetřovatelské službě, podstatně blíž ozbrojeným sborům, než tomu bylo doposud. První světová válka také ženu postavila к výrobnímu pásu zbrojovky v počtu překonávajícím dosavadní zkušenost i představy o ženských dělnicích v průmyslu.“

 

LENDEROVÁ, Milena, ed. et al. Žena v českých zemích od středověku do 20. století. Vyd.1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 853 s. Česká historie; sv. 21. ISBN 978-80-7106-988-1. [https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=002033781&local_base=NKC]

 

O ženách, ale ne českých, v 1. světové válce též např.: https://www.valka.cz/210-Zeny-coby-vojaci-za-1-svetove-valky.

O českých ženách ve 2. světové válce více zde: http://www.zeny-bojujici.cz/uvod nebo v publikaci: Ženy bojující v zahraničních jednotkách za druhé světové války. Vyd. 1. Praha: Naše vojsko, 1992. 77 s. ISBN 80-206-0363-8.

Knihy o ženách, které bojovaly v odboji:

  • PEJČOCH, Ivo. Ženy v třetím odboji: kurýrky zpravodajských služeb, převaděčky a příslušnice protikomunistických odbojových skupin. Vyd. 1. Cheb: Svět křídel, 2014. 175 s. Svět křídel; 189. ISBN 978-80-87567-63-0.
  • HELMICHOVÁ, Šárka, ed. Statečné ženy, o kterých se málo ví. 1. vyd. Praha: Ministerstvo obrany České republiky - AVIS, 2003. 76 s. ISBN 80-7278-178-2.
  • Ženy bojující v zahraničních jednotkách za druhé světové války. Vyd. 1. Praha: Naše vojsko, 1992. 77 s. ISBN 80-206-0363-8.
  • HOLEČKOVÁ, Božena a kol. Nebyli neznámí hrdinové. 2., dopl. vyd. [Praha]: Mona, [1989]. 110 s. ISBN 80-7026-007-6.
  • KUBÍČKOVÁ, Božena, ed. Národně socialistické ženy v národním odboji 1938-1945: příspěvek k historii českého odboje. V Praze: Ústředí žen československé strany národně-socialistické, 1947. 158 stran.

 

Informace o zpodobnění „amazonky“ (bojovnice) v české kultuře můžete najít v publikaci o době obrozenecké: 

  • MACURA, Vladimír. Český sen. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 215 s. Knižnice Dějin a současnosti; sv. 6. ISBN 80-7106-270-7. s. 78-87

Je zde kapitola Sen o amazonce – zpodobnění (alegorie) „amazonky“ v české kultuře. „Bojující žena“ zobrazována na barikádách, obrazy bitvy na Vítkově s ženskými bojovnicemi. Později je toto téma tabuizováno. Jsou zde jako předobraz „amazonky“ zmiňovány Šárka a Vlasta a ženy bojující v bitvě na Vítkově. 

Obor

Historie a pomocné historické vědy. Biografické studie

Okres

--

Knihovna

Národní knihovna ČR

Datum zadání dotazu

27.03.2019 20:56

Přidat komentář

Pokud chcete přidat komentář, zadejte jej do formuláře níže. Nejsou povoleny žádné formátovací značky. Adresy na web nebo emailové adresy budou automaticky transformovány na aktivní odkazy. Komentáře jsou moderovány.

Kolik je 4+4 ?

Hledání v archivu