Vtipy o blondýnkách

Text dotazu

Jak, kdy, kdo začal s vtipy o blondýnkách a proč zrovna oi nich? Byly případně zvoleny proto, že u černovlásek by to bylo cítit rasismem? A jsou podobné vtipy na určitou sociálně neutrální skupinu i o mužích (tedy krom skupin profesionálních - policajti, etnických - Skotové, atd.)?

Odpověď

Dobrý den,

vtipy o blondýnkách patří k široké skupině vtipů, jejichž humor a popularita se zakládají na reprodukci stereotypů o konkrétní, jasně vymezené skupině lidí. Badatelé lidového humoru používají pro tento druh žertů ne zcela přesný termín „ethnic jokes“, jenž vznikl ve Spojených státech (vymezení tohoto typu humoru jakožto „etnického“ koření zjevně v množství tradičních vtipů, v nichž byli předmětem výsměchu příslušníci rozmanitých etnických menšin – konkrétně ve Spojených státech např. Italové, Poláci či Židé). Přestože se ne vždy jedná o humor založený na stereotypech týkajících se vyloženě národností, odborníci poukazují na to, že vtipy o etnických menšinách či cizincích mají mnohé společné rysy s určitým typem humoru o ostatních skupinách – vymezených na základě určitého jednotícího prvku, jimž může být politická či náboženská příslušnost, profese nebo zájmy (dobrým příkladem jsou právě vtipy o policistech, kněžích či blondýnkách). Foklorista Alan Dundes ve své studii věnované fenoménu „ethnic jokes “ píše, že „srovnávací studium humoru dokládá obecný sklon lidí k porovnávání skupiny, ke které sami patří, s ostatními lidskými skupinami“ a poukazuje na to, že mnohé vtipy tohoto druhu pracují s velmi podobnými motivy a kompoziční strukturou. Je zajímavé, že poměrně často takový humor vzniká i v uzavřenějších prostředích a hrdiny vtipů se stávají určité podskupiny v rámci těchto komunit – většinovou společností vnímané jako zcela neutrální nebo nezajímavé (Dundes se např. zmiňuje o vtipech o proktolozích, které si vyprávějí američtí praktičtí lékaři; o vtipech o děkanech, jež jsou oblíbeny mezi tamějšími univerzitními profesory anebo o vtipech o jezuitech).

Samotné vtipy o blondýnkách se do českého (i šíř evropského) prostoru dostaly prostřednictvím americké populární kultury. Ve Spojených státech se humor o blondýnkách začal vyvíjet v první polovině 20. století. Jeho kořeny jsou ovšem starší a pramení v rozšířeném stereotypu „hloupé blondýnky“, který má evropský původ. Autoři publikace Encyclopedia of Hair : A Cultural History dávají jeho vznik do souvislosti s osobou Rosalie Duthe – proslulé francouzské kurtizány, jejíž pověst se zakládala na tom, že byla velmi krásná, ale poněkud málo inteligentní a neschopná vést konverzaci na úrovni. Rosalie Duthe byla zkarikována v divadelní hře Les Curiosités de la foire, která měla premiéru v Paříži v roce 1775 a jistě přispěla k zakořenění archetypu atraktivní a hloupoučké blondýnky v kultuře. Pro prosazení onoho stereotypu v americké kultuře bylo ovšem zlomovým okamžikem vydání románu Páni mají radši blondýnky z pera Anity Loos v roce 1925. Román, jenž pojednává o dobrodružstvích blondýnky Lorelei Lee, která hledá bohatého manžela, a její chytřejší (avšak méně atraktivní) tmavovlasé kamarádky Dorothy, si brzy získal velkou popularitu a dočkal se několika muzikálových a filmových adaptací (nejznámější z nich je stejnojmenný film z roku 1953, v němž hlavní roli ztvárnila Marilyn Monroe). Se stereotypem hloupé blondýnky následně záměrně pracovali rozliční filmoví a televizní tvůrci a mnohé herečky (např. zmíněná Marilyn Monroe, Jayne Mansfield či Goldie Hawn) na rolích podobných žen postavily i část své kariéry.

Zvláštní pozornost věnovanou světlovlasým ženám v průběhu staletí se dá vysvětlovat i čistě biologickými důvody – dědění této barvy vlasů je geneticky znevýhodněno, a tak v mnohých oblastech světa je tato vlastnost považována za menšinovou. Blondýnky tedy dlouhou dobu vzbuzovaly větší zájem i jen kvůli vzácnému vzhledu a jejich neotřelé barvě vlasů se přikládal větší význam, než tomu je v případě hnědovlásek či brunetek. Zároveň kvůli statisticky menší pravděpodobnosti výskytu této barvy u dospělé ženy (mnoha blonďatým lidem jejich vlasy v průběhu dospívání značně tmavnou) se poměrně často počítalo s tím, že dáma s takovými vlasy nedospěla k jejich barvě přirozeným způsobem, nýbrž prostřednictvím zvláštní kosmetické péče. V dobách, kdy kosmetické úpravy vzhledu nebyly zdaleka tak běžnou záležitostí, jako je tomu dnes, jistě byla žena s barvenými vlasy vystavena riziku negativního hodnocení společností – což tvořilo úrodnou půdu pro vznik rozmanitých nelichotivých stereotypů.

Použité zdroje

Dundes, A.: A Study of Ethnic Slurs : the Jew and the Polack in the United States. In: The Journal of American Folklore. Vol. 84, no. 332 (1971), s. 186-203.
 
Sherrow, V. (ed.): Encyclopedia of Hair : A Cultural History. Westport, Conn. : Greenwood Press, 2006.

Obor

Jazyk, lingvistika a literatura

Okres

--

Knihovna

Národní knihovna ČR

Datum zadání dotazu

30.03.2015 00:13

Přidat komentář

Pokud chcete přidat komentář, zadejte jej do formuláře níže. Nejsou povoleny žádné formátovací značky. Adresy na web nebo emailové adresy budou automaticky transformovány na aktivní odkazy. Komentáře jsou moderovány.

Kolik je 4+4 ?

Hledání v archivu