-
To se mi líbí
-
Doporučit
Existovali někdy vlkodlaci? V kolikátém století?
Dobrý den,
Podle řeckých pověstí byl v prvního vlkodlaka proměněn arkadský král Lykáón se syny, který zabil svého syna, aby pohostil boha Dia. Bůh to na hostině zjistil, rozzuřil se, proměnil krále a následně seslal na lidi potopu. Potopa zničila Lykáóna i jeho syny, ale někteří z těch, co ji přežili, se přestěhovali do Arkádie a začali rituálně zabíjet lidi, aby uspokojili bohy.
Další vlkodlačí příběhy jsou zaznamenány u Plinia, Herodota, Petronia, jejichž vyprávění má své kořeny patrně v náboženských představách neolitických rolníků. Další zmínky nalézáme u Olea Magna v Historii Gótů, nebo ve 12. století u Marie de France v Baladě o Bisclavretovi.
V Čechách pocházejí první písemné zmínky o vlkodlacích a jejich řádění ze 14. století, ale na Balkáně se na tato krvelačné stvoření věřilo už o pět set let dříve a od Slovanů se víra v existenci vlkodlaků rozšířila do celé Evropy. Samotné slovo vlkodlak se údajně skládá z pojmenování vlk a staroslověnského dlaka. Což znamená chlupatá zvířecí kůže. U nás jsou pověsti o vlkodlacích rozšířeny především ve východních Čechách.
Podle pověstí se vlkodlakem mohl stát člověk, který buďto použil určité magické praktiky, nebo se jednalo o rodové postižení. Další možností bylo pokousání jiným vlkodlakem. K dokončení proměny stačilo udělat kotrmelec přes kládu, ale podle některých pověstí byla přeměna možná jedině o slunovratu. O vlkodlacích se vyprávělo, že se mohli proměnit ve vlka anebo zpátky v člověka po překročení pěti kolíků zaražených do země. Poměrně rozšířená byla rovněž pověra, podle které byli lidé narození o Štědrém dnu náchylní k přeměně ve vlkodlaka.
V pozdějších dobách přibyly pověsti, podle nichž se vlkodlak mohl narodit čarodějnici. Také dítě zplozené při novu, které se narodilo nohama napřed, se mohlo stát vlkodlakem a podobně jako v případě upírů mohlo být vlkodlakem i dítě narozené s předmléčnými zuby. Vlkodlakem se mohl stát rovněž čaroděj zrozený ze styku ženy a upíra a též se věřilo, že čarodějnice mohou způsobit prokletí člověka, který se pak proti své vůli mění ve vlkodlaka.
Člověk zakletý ve vlkodlaka musel běhat ve vlčí kůži tak dlouho, dokud kletba nepominula. Nikomu prý neubližoval, jenom se smutně díval. Podle jiných pramenů lidé, kteří se jako vlkodlaci narodili nebo se ve vlkodlaka proměnili z vlastní vůle, rdousili po nocích dobytek, kravám sáli mléko a na rohatý dobytek dokázali seslat mor. Napadali také lidi, a pokud se ve vlkodlaka proměnil nebožtík, přes kterého před pohřbem přeběhl pes, kočka nebo kohout, ten vycházel v noci z hrobu a měl spadeno zvláště na mladé ženy. Jestliže byl takový vlkodlak zaživa ženatý, navštěvoval i po smrti svou manželku, zvláště byla-li mladá, a mohl s ní mít děti, které neměly kosti.
Někteří lidé se tedy mohli proměnit ve vlkodlaka zcela dobrovolně, tuto schopnost získali uzavřením smlouvy s ďáblem, který jim za tím účelem daroval kouzelný obojek jako v uvedené kramářské písni. Často se do podezření z vlkodlactví dostávali i epileptici, věřilo se totiž, že se vlkodlakem může stát člověk, když se vyválí ve sněhu. Jindy stačilo si obléknout vlčí kůži nebo se opásat kouzelným opaskem, popřípadě se napít vody z vlčí stopy.
Vlkodlaka bylo možné vyléčit tak, že se spálila jeho vlčí kůže. Bylo také možné takto postiženého člověka třikrát šlehnout bičem po čele, a pokud začal krvácet správným způsobem, byl vyléčen. Jiný způsob léčení spočíval v podání léku obsahující síru, čertovo lejno a bobří voňavku s dalšími přísadami během obřadu připomínající sabat. Kromě toho existoval i obřad, během něhož byl vlkodlak osloven svým křesťanským jménem a on se zřekl satana.
Soudní procesy s vlkodlaky jsou mnohem řidším jevem, než je tomu u procesů s čarodějnicemi. Vyskytovali se např. ve Francii 17. a 18. století, kdy v období, kdy byly tamní obce sužovány během dlouhých zim nájezdy hladových vlčích smeček. Tresty z vlkodlactví nebyly tak drastické jako v případě obětí obviněných z čarodějnictví. Nejčastější trest byl doživotní žalář.
V pohanských dobách byl vlk vnímán jako uctívané zvíře. S příchodem křesťanství se změnil oficiální náhled na vlkodlaky jako na ďáblova stvoření.
Tyto záznamy jsou v současnosti vysvětlovány jako psychické poruchy, které bychom mohli označit za lykantropii. Lykantropie je nemoc, kdy člověk vnímá sám sebe jako zvíře, nejčastěji ve formě vlka. Tato nemoc v období středověku nabývala až epidemických rozměrů.
ANTONÍN, Luboš. Bestiář: bájná zvířata, živlové bytosti, monstra, obludy a nestvůry v knižní ilustraci konce středověké Evropy. Půdorys 2. vyd., Argo 1. vyd. Praha: Půdorys, 2010. 372 s. ISBN 978-80-257-0347-2.
PAVLŮSEK, Alois. Lexikon strašidel: průvodce světem nadpřirozených bytostí a démonů v našich zemích. V Praze: XYZ, 2012. 267 s. ISBN 978-80-7388-599-1.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Klinick%C3%A1_lykantropie
Historie a pomocné historické vědy. Biografické studie
--
Národní knihovna ČR
10.10.2016 08:29