zavraždění carské rodiny

Text dotazu

proč je chtěli zavraždit? Jak to probíhalo? Co k tomu vedlo? Je skutečně dokázáno, že byli zavražděni? přežil někdo ?

Odpověď

Dobrý den,

 

Z příčin první světové války a změny politického režimu v Rusku byl car přinucený abdikovat. Po abdikaci byla rodina z důvodu ochrany přesunuta do západosibiřského města Tobolsk.

Po říjnovém převratu v roce 1917 a uzavření brestlitevského míru v roce 1918, který přispěl k obavám z obnovení monarchie. Co se stane s carskou rodinou, nebylo od začátku jasné. Nakonec padlo rozhodnutí, aby byl bývalý car s jeho ženou předání jekatěrinskému sovětu, který je umístil s přísnou ostrahou v soukromé rezidenci (tzv. Ipaťjevově domě).

 

V létě 1918 se zhoršila politická situace, kdy na Uralu vypuklo povstání československých legií a celé místo se stalo ohroženou oblastí. Vláda mohla přestěhovat celou carskou rodinu do Moskvy, ale obávala se vměšování ze strany Němců v zájmu carevny a jejích dcer, které měly i německé státní občanství. Na druhé straně pobyt v Jekatěrinburgu ponechával možnost Mikulášova osvobození, které by mohlo vést k tomu, že z něj bude učiněn symbol protibolševického odporu, a to v době, kdy bolševikům štěstí příliš nepřálo. Aby se tato možnost vyloučila, rozhodl se Lenin bývalého cara popravit. Čeka (tajná policie v Rusku) původně zamýšlela zabít carskou rodinu při falešném pokusu o útěk. Když tento plán selhal vzhledem k tomu, že vězni odmítli spolupracovat, byla vymyšlena historka, která hlavní tíhu viny za popravu kladla na jekatěrinburský sovět bránící údajnému únosu Mikuláše blížícími se Čechy s tzv. bílými „bělogvardějci“, což byla armáda složená z dobrovolníků carské rodiny  i vlastenců.     

 

Zkouška popravy carské rodiny se odehrála poblíž Permu, kde velkokníže Michail, druhý v pořadí v následnictví trůnu, žil jako soukromý občan pod policejním dohledem. V noci z 12. na 13. června uspořádala Čeka falešný monarchistický „únos“ Michaila. Ve skutečnosti byl odvezen spolu se svou anglickou sekretářkou do lesa za Permem a tam zastřelen. Zároveň vyšlo v sovětských novinách prohlášení, že příslušník rudé armády jednající na vlastní pěst zabil bývalého cara. Byl to test zahraniční reakce. Skutečnost, že ani zahraniční vlády ani tisk neprojevily o věc příliš velký zájem, pravděpodobně zpečetila osud Romanovců.

 

V polovině června, týden po zavraždění Michaila, dostala carská rodina padělaný tajný vzkaz od roajalistických důstojníků, že se chystá její únos. Vzkaz byl psán špatnou francouzštinou a byl to první ze čtyř dopisů, které místní úřad Čeky sepsal s výhledem na zorganizování útěku, během něhož by byli Romanovci zastřeleni. Rodina se ve víře, že vzkazy jsou autentické, připravila na spolupráci; plán však nemohl být uskutečněn, protože Mikuláš s Alexandrou, možná z obav, aby to nebyla past, prohlásili, že neuprchnou, ale jsou ochotni nechat se unést.

Vzhledem k tomuto průběhu se jekatěrinburská Čeka rozhodla pro masovou popravu. I když neexistují žádné důkazy, které by tento fakt potvrdily, z Trockého svědectví víme, že konečné rozhodnutí opravdu pocházelo od něho.

 

Počátkem července dosadila Čeka na místa stráží vězněných příslušníky maďarských komunistů. V noci 16. července byli v noci probuzeni strážemi, a řekli jim, že kvůli bezpečnosti budou přestěhováni  do podsklepí. Ve dvě hodiny v noci sestoupilo všech sedm Romanovců (Alexandra, Mikuláš, Alexej, čtyři dcery), komorná Anna Děmidová, doktor Botkin, Alexej Trupp, kuchař Charitonov za ozbrojeného doprovodu do spodního patra. Zanedlouho se dostavil hlavní velitel čekista Jakov Jurovskij s ozbrojeným komandem. Podle jeho pamětí to probíhalo následovně:

„Při příchodu jsem informoval Romanovce, že vzhledem k tomu, že jejich příbuzní pokračují v útocích proti Sovětskému Rusku, rozhodl se je výkonný výbor uralského sovětu zastřelit. Mikuláš se obrátil čelem ke své rodině. Potom, jakoby se vzpamatoval, otočil se a zeptal: „Cože? Cože?“ Rychle jsem mu to zopakoval a nařídil jsem četě, aby se připravila. Její členové dostali předem instruktáž, koho má kdo zastřelit a aby mířili přímo na srdce, aby se tak zabránilo zbytečnému krvácení a aby se to odbylo rychle. Mikuláš nic neřekl. Znovu se obrátil ke své rodině. Ostatní něco nesrozumitelně vykřikovali. To všechno trvalo jenom pár vteřin. Potom se začalo střílet a trvalo to tak dvě nebo tři minuty. Já jsem jednou ranou zabil Mikuláše.“

Celý tento akt trval podle Jurovského dvacet minut.

 

Podle verze dělníka Medvěděva, jenž byl pověřen odstraněním carské rodiny, zní celý akt takto:

„Car vstal a chtěl něco říci, obrátil se k carevně a pohlédl na Jurovského. Levou rukou se pokoušel chránit carevnu, v pravé ruce držel Alexeje. Jurovskij okamžitě zamířil na cara a hned na to na Alexeje; car ihned padl na podlahu. Pak začali střílet ostatní – nejprve na carevnu a doktora Botkina. Když dcery viděly, jak jejich rodiče umírají, začaly křičet. Některé z nich se ještě rychle pokřižovaly, než se zasažené kulkami zhroutily na zem. Nakonec byli zastřeleni Trupp, Charitonov a Děmidová. Ta se udržela naživu nejdéle ze všech, protože držela polštáře, jež vzala pro carevnu na domnělou cestu; kulky se tím zblokovaly, zatímco Děmidová pobíhala sem a tam. Nakonec byla ubodána bajonety. Popravčí četa musela vícekrát střílet i na Anastázii, protože ani ona nebyla okamžitě mrtvá; nakonec se na ni všichni vrhli jako zvířata, stříleli a bodali do ní bajonety, až přestala jevit jakékoliv známky života. Alexej nejprve omdlel, pak se zase probral a začal sténat. Jurovskij ho kopl do hlavy a střelil do ucha. Carevičova psa umlátili pažbami pušek…“

 

Těla byla přenesena na korbu nákladního auta a odvezena na předem vybrané místo za městem Koptjaki. Vysvlékli je z oděvů. Bylo odhaleno, že si tři děvčata do korzetů zašila větší množství diamantů; Jurovskij měl potíže zabránit exekutorům v jejich rozkradení. Těla byla namočena do kyseliny sírové a petroleje a potom spálena. Jejich ostatky byly uloženy do mělkého hrobu, který byl odhalen až v roce 1989.

 

O smrti cara a jeho rodiny se začaly vykládat legendy, protože o tomto aktu bylo velice málo informací. Nevědělo se, zda zemřela celá rodina, nebo pouze její část. Příčinou bylo, že nebyly nalezeny jejich ostatky.  Dlouho se spekulovalo, zda to byl carevič Alexej, nebo proslulejší případ velkokněžny Anastázie. Velkokněžna Anastázie měla svůj vlastní velký případ – v roce 1920 v Berlíně se neznámá dívka rozhodl, že spáchá sebevraždu a skočí v noci do kanálu. Je zachráněna a odvezena do nemocnice. Tam se jí dostane do rukou fotografie carské rodiny a vyvolá v ní nápadné rozrušení, nechce se s fotografií rozloučit a brzy se začne povídat, že tato dívka Taťána, dcera ruského cara, která se zázrakem zachránila. Tímto jménem si říká na počátku, poté ho změní na „Anastázie“. Byla velkovévodkyni neskutečně podobná, měla jizvu po znaménku a vypravovala věrohodně historii své záchrany. Měla také podobný rukopis a znala historii rodiny. Byla ale špatně jazykově vybavená, nehovořila rusky. Spousta příbuzných Romanovců však jejímu příběhu uvěřilo.  Poté odešla do Ameriky a změnila si příjmení na Andersonová, které bylo její původní. Pravdu celé této záhady prozradilo nalezení ostatků velkokněžny Anastázie v roce 2008.

Odjezdem do západní Evropy si zachránili život sestry bývalého cara Xenie a Olga se svou matkou přes Ukrajinu.

 

 

 

Použité zdroje

HERESCH, Elisabeth. Mikuláš II., poslední ruský car. Překlad Rudolf Řežábek. Vyd. 1. Liberec: Dialog, 1996. 230 s., [12] s. portréty. ISBN 80-238-0487-1.

HERESCH, Elisabeth. Vražda carské rodiny: případ Jekatěrinburg 1918 a ztracené klenoty Romanovců. Vyd. 1. Praha: Ikar, 2011. 214 s., [8] s. obr. příl. ISBN 978-80-249-1566-1.

MARY, Luc. Poslední dny Romanovců: tragédie jednoho panovnického rodu. Vyd. 1. Praha: Beta, 2010. 175 s., [8] s. obr. příl. ISBN 978-80-7306-415-0.

PIPES, Richard. Dějiny ruské revoluce. Překlad Hana Gopaulová. Vyd. 1. Praha: Argo, 1998. 396 s., [52] s. obr. příl. Historické myšlení; sv. 6. ISBN 80-7203-081-7.

RADZINSKIJ, Edvard Stanislavovič. Poslední car: zavraždění Mikuláše II. a jeho rodiny. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1993. 408 s., [24] s. obr. příl. ISBN 80-204-0411-2.

 

Odkazy:

http://dreamer-s.blog.cz/1309/rusko

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anast%C3%A1zie_Nikolajevna

http://otma.blog.cz/0911/stoleti-poslednich-romanovcu

Obor

Historie a pomocné historické vědy. Biografické studie

Okres

--

Knihovna

Národní knihovna ČR

Datum zadání dotazu

17.10.2016 08:00

Přidat komentář

Pokud chcete přidat komentář, zadejte jej do formuláře níže. Nejsou povoleny žádné formátovací značky. Adresy na web nebo emailové adresy budou automaticky transformovány na aktivní odkazy. Komentáře jsou moderovány.

Kolik je 4+4 ?

Hledání v archivu